Léto 1915
Zhluboka jsem se nadechla a vykročila. Do ramen se mi zařezávaly kožené řemeny, které udržovaly všechen můj majetek sbalený v dece pohromadě na mých zádech. Jedny onošené šaty, plechový hrneček, nůž, hřeben, Bible, kožený vak na vodu, sušený kus skopového a tři jablka. Víc jsem toho nestihla pobrat. Neohlížela jsem se po lidech klopýtajících za mnou ani po opuštěných domech. Jejich prázdná okna a otevřené dveře by mi jen připomněly, že do Sevanu už se víckrát nepodíváme. Setřela jsem hranou ruky slzy, jež se o své vůli vydaly na pouť po mých tvářích. Nesmím plakat. Musím být silná. Už kvůli matce. Šla přede mnou, hubená, vystrašená, přesto pevná jako kámen samotného Araratu. Na zádech ji seděla jako klíště výjimečně tichá Lousaper, vykulenýma očima hleděla na psa poskakujícího kolem osmanského vojáka. Štěkal a cenil zuby, chňapnul po lněné látce špinavých kalhot. Voják zaklel, strhl z ramene pušku a psa propíchl bajonetem. Lousaper zaječela a přitiskla si obličej k matčině krku. Popoběhla jsem a rychle ji začala hladit po vláskách, jen aby nezačala znovu křičet. Z druhé strany ji za drobnou ručku vzala dvanáctiletá Nairi. Zpívala jí krásným melodickým hlasem, dokud sebou hrudníček nepřestal přerývavě škubat.
Bože, dej nám sílu!
ČTEŠ
Karyan
WerewolfKaryan, děvčeti z Bohem zapomenutého koutu země, nabídne Osud pomoc prazvláštní podoby v nejděsivější chvíli jejího života. Přijme? Která z cest je horší? Temná nebo temnější? Double drabble příběh psaný na podkladě slov, jež jsme vymyslely v úzké...
