Karyan

Jed

Mayranoush ubývalo sil. A mně přibývalo. Bylo to, jako by jejími žilami koloval jed a postupně ji trávil. Ležela s hlavou položenou na mém stehně, hledíc na Měsíc pomalu kráčející po nebi, který dnes v noci zastínil všechny hvězdy. Nastal úplněk. Mayranoushiny dechy se stávaly stále namáhavější, snažila se nadzvedat hrudník, jenž za několik hodin pohubl, ale stálo ji to příliš mnoho energie.

Bezděčně jsem ji hladila po šíji, prsty projížděla huňatou srstí a doufala. Nebyla jsem ochotná přijmout, co mi řekla, i když jsem to viděla na vlastní oči. Křehnoucí tělo, slábnoucí vůle i odevzdání se a smíření. Dokonce štěstí. Mayranoush svou předlouhou pouť dokončí s tím, že naplnila své poslaní. Zachránila mě. Jedinou z naší rodiny, jedinou z celého strastiplného konvoje mířícího do krutého neznáma.

,,Kam půjdeš?" optala jsem se chraplavým hlasem.

,,Tam, ke hvězdám, které dnes nevidíš. Až příště pohlédneš na nebe, zahlédneš mě. Jedna z nich, maličká a třpytící se, budu já. A za tisíce let, se tam setkáme," zavřela oči a narůžovělé pysky se roztáhly v mírném úsměvu.

Vydechla naposled, když Měsíc připomínající neštovicemi zjizvenou zlatou minci, vystoupal nad naše hlavy.

Té noci jsem proklela nespravedlivý Osud a poprvé dlouze, bolestně z hloubi duše vyla.