Percy

209 18 2
                                    

Když Nico odešel, na mou prosbu, jsem se rozhlížel, dokonce jsem chodil i bez hole, ale stejně jsem se dostal zpět na postel, kde jsem si lehnul a koukal do stropu. Byl jsem tak, až do doby, kdy se ozvalo troubení na lasturu.

Vylezl jsem ze srubu a vydal se do jídelny. Byli tam už všichni. Jakmile jsem vešel, všechny hlavy se otočily ke mně, asi díky tomu, že moje noha kovově (jak jinak) cinkala o podlahu. Slova se ujal Cheiron.

„Milí táborníci, toto je náš nový přírůstek. Patrick Stripe, syn Poseidona, boha moří a zemětřesu." Pokynul ke mně a všichni se poklonili. Na večeři jsem si objednal pouze nějaké ovoce, jelikož jsem neměl hlad. Jako obětinu, jsem otci poslal jablko a mandarinku. Prosím pomoz mi. Poprosil jsem ho v duchu. Sedl jsem si zpět na lavici u Poseidonova stolu.

Všichni v klidu jedli, když se od hlavního stolu objevil zelený dým a Rachel spustila trojhlasně:


Až slepá vlna připluje,

starý hrdina přihlásí se

Jejich nepřítel ze země probouzí se

Král mrtvých se zbytkem a slepou vlnou spojí se,

Aby známou vlnu zpět získali,

jediný bůh pomůže jim,

ten, od kterého to nečekají

V tu chvíli se Rachel, jako obvykle, složila. Přiběhl k ní nějaký Apollonec a odtáhl ji do hlavní budovy.

„No, tak tu máme další proroctví." Shrnul nakonec Cheiron. „Zítra čekejte poradu. Jinak dnes bez táboráku," ozvalo se nesouhlasné zamručení, „Jděte na kutě. Dobrou noc." Tleskl a jídelna se ponořila do tmy, tedy částečné, jen tak, aby jsme nezakopli jeden o druhého, a my se vydali každý do svého srubu. Jakmile jsem za sebou dveře, opřel jsem se o ně a svezl jsem se po nich do dřepu. Nevím proč, ale dopadl na mě nějaký smutek.

Nakonec jsem se zvedl a šel do postele. Ani jsem se nenadál, a ponořil jsem se do říše snů.

Zdálo se mi, že jsem na nějaké výletní lodi ale nevěděl jsem, kde to plujeme. Na palubě byl docela cvrkot a počasí bylo, teplé, až tropické. Najednou jsem přes bok lodi zahlédl, jak se k boku lodi žene taková ta nepředvídatelná, ničivá vlna. Bylo mi jasné, že to nikdo nemohl přežít, když tu najednou se pod vodou ozvalo křičení o pomoc a objevili se delfíni.

Pak se sen změnil a já byl v nějaké kleci, která ze mě vytahovala mojí polobožskou podstatu.

„Vítej, mladý polobože." Ozval se hlas, bez kterého se poslední dobou, neobejde.

„Chceš mě zase strašit?" Zavrčel jsem na něj, zády k němu, tedy jsem si to myslel, že jsem stál k němu zády, al anjednou se objevil vedle mne. Samozřejmě mimo klec. Dokonce to vypadalo, že se moje podstata vlévá do něj.

„Strašit? Kdepak. Já tě chci mučit, dokud se úplně nerozpadneš. Víš, že když polobůh ztratí alespoň jednu část podstaty, ať už lidskou, tak božskou, tak se rozsype na prach? Tato kec dokáže pojmout veškerou božskou sílu a pžedat ji svému majiteli. Máš štěstí, že tě kontaktuju přes sen, jinak by jsi už dávno nestál." Pousmál se, až z něho šle hrůza.

Probudil jsem se úplně propocený, a trhem z lehu do sedu. Otřel jsem si čelo a podíval se z okna. Bylo těsně před svítáním, tak jsem se rozhodl, že spát už nebudu. Chvíli jsem chodil po srubu sem a tam, když jsem uviděl lesknout se něco pod mojí starou postelí. Sáhl jsem tam a vyáhl své hodinky od Tysona, které se měnily na štít s vyrytými scénami. Zapl jsem si je na ruku a plácl po nich, aby se proměnily do své podoby štítu. Vysunul jsem z řemene ruku a obrátil si ho výjevy k sobě. Nakonec jsem ho pověsil místo zrcadla, které jsem přemístil do skříně, abych se na sebe nemusel dívat. Sedl jsem si zpět na postel a opět jsem odpadnul. Tentokrát jsem jen slyšel krutý Polybotův smích, jinak se to obešlo bez snů.

Percy na dněOnde as histórias ganham vida. Descobre agora