Percy na dně

Nico

„Tvé jméno, je Perseus, jinak Percy Jackson" Usmál jsem se na něj. On jen přikývl. Chvíli jsme na sebe koukali, jemu v očích běhaly kolečka, jakoby se rozmýšlel, na co se ptát dál.

Po delší době se zeptal: „Tak, jak začneme?"

„Ukaž mi tu schovku, s tím sajrajtem." Ukázal jsem na jeho ruce, kde měl, celkem dost, propíchané lokty. Viděl jsem je, protože měl vyhrnuté rukávy své, kdysi černé, vytahané a smrduté mikiny, kterou zdobily vypálené dírky od cigaret.

„Dobrá, ale pár mi jich necháš, jistě víš, že bez dávek budu nesnesitelný."

„Nechám ti jich jen tolik, kolik uznám za vhodné, ale neboj, já jsem na „nesnesitelné" zvyklý."

Dovedl mne tedy k oné kouzelné schovce, která byla za, celkem normální, popelnicí, kterou najdeš v každé takové uličce, jako je tato. Odtáhl ji, což jsem se docela divil, že takové chrastítko utáhne čtvrt-tunovou popelnici. Vykoukla na nás díra, velikosti bowlingové koule, plná jehel.

„Takže, tohle!" Kouknul jsem se na něj, a přitom ukázal na tu hrůzu. „NE!"

„Ale noták... Aspoň pár..." Začal smlouvat.

„Jen pár." Svolil jsem, „ a budu je mít u sebe." Sáhl jsem tam tedy a pár si jich nechal a zbytek jsem nechal propadnout do Podsvětí. Jeho pohled byl za milion, děs se střídal s úžasem a hněvem.

„Fajn.." Zasekl se, jak malé děcko. „A kytky mi necháš?" Naklonil se ke mně. Sakra! To neměl dělat...

„Ne... možná.." Nebyl jsem sto myslet. I v tomhle stavu kostry, byl neodolatelný, možná ještě víc.

„Co je to s tebou?" Naklonil hlavu, jako by nechápal... Annabeth měla pravdu... občas mu někdo přišlápne vedení.

„N..nic." Odvrátil jsem se, aby neviděl, jak rudnu. „Rostlinky ti nechám dvě, to ti musí stačit, i s tím, co už máš usušené. Sice se mi to nelíbí, ale mučit tě kvůli tomu nebudu. Možná ti místo toho pořídíme cíga, si vyber."

„To že není mučení?" Rozhodil rukama. Líbilo se mi, jak je v rozpacích, ale zároveň mě štvalo, že tentokrát musím být já ten, kdo to vede a musím mu držet oprátku.

„Ne." Odvětil jsem a nepřáhl jsem před sebe ruku a ukázal jsem mu na hruď ukazováčkem. „To je tvoje záchrana. A pokud se něco chceš dozvědět o své minulosti, tak tu odvykací kůru podstoupíš! Nebo se ti tady líbí? Zhulenej, hnijící za živa, bez přátel, v nevědomosti, kdo jsi a co bys mohl dokázat! To je podle tebe život? To vážně chceš?"

Koukal na mě vyjeveně, bylo až vidět, jak mu to v té jeho strojovně, jak by řekl Leo, secvakává.

„Dobrá, přejdu na cigarety, ale postupně... Stejně jsem se sebou nejsem spokojený a upadám do depresí. Půjdu do toho." Zakručelo mu v břiše. „Ale nejdřív bych sde najedl. Nemáš ještě ten mufffin?"

„Ten přechod bude trochu razantní, ale neboj, pomohu ti. A teď pojď, uděláme z tebe aspoň trochu člověka!" Usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Tohle srdce, co mám v sobě, bude těžké udržet, aspoň než se dostanem zpět na hodnotu Percyho Jacksona, jaká byla před tímhle.

Sbalil jsem to nejnutnější a vyšli jsme z uličky. Percy si hned začal prohlížet okolí. To musel být v té kopce, která se nazývá ulička, dlouho.