Percy na dně

Nico

„Percy?" Zkusil jsem štěstí, ale stejně jsem tomu nedával šanci.

„Kdo je Percy?" Ozvalo se z uličky. A sakra... To nebylo dobré... Posledně  alespoň měl potuchy o svém prvním životě. Tohle nemohla být práce nikoho z Olympských bohů.

„No... To je jedno." Poškrábal jsem se na zátylku. „Mohu si sednout k tobě?" zeptal jsem se, trochu váhavě.

„Další, co chce list mého Atrika? Pokud nemáš prachy, tak ti nic neubalím!"

„Ne, ne..." Bylo to horší, než jsem myslel. Musím mu za každou cenu nějak vrátit paměť. „Jen někoho hledám. Jsem šíleně unavený, můžu si sednout? mám i něco k jídlu." Usmál jsem se na něj.

„Dobrá, co máš...?" Nechal otázku vyznít, jakoby hledal nějaké slovo. Nakonec mi došlo, že chtěl slyšet moje jméno.

„Nico, jmenuji se Nico di Angelo." Posadil jsem se vedle Percyho. „A ty tedy jsi...?"

„Patrick, Patrick Stripe. A tohle," ukázal na malou rostlinku, asi konopí, „To je Atrik, můj společník při dlouhých chvílích."

„Aha." Začal jsem si ho více prohlížet. Pleť měl bledou, bledší, než já. Jindy krátké vlasy, teď byly stažené do culíku, dlouhého jako pěst, ale i tak byly střapaté. Kruhy pod očima mu jakoby „zářily" oproti bledému obličeji. Černá mikina na něm visela, jako na věšáku, ale všiml jsem si, že z „klokaní" kapsy vykukuje Anaklusmos. Černé, na kolenech rozervané, kalhoty byly upnuté a velikosti pro panenky.

„Tak, co máš? Myslím k jídlu." Pootočil na mě hlavu. Já jsem si zašmátral ve své kapse, a vytáhl jsem čokoládovo-borůvkový muffin a podal jsem mu ho. Kouknul se na něj, jako hladový pes na kost. Váhavě k němu natáhl ruku, ale pak se zarazil.

„Ten je celý můj?" Položil otázku celkem opatrně.

„Ano, ano je." Kývnul jsem mu na souhlas.

„A ty nebudeš jíst?" Divil se.

„Já už jsem jeden měl." Odvětil jsem. A cukl rukou, pro navnadění. Ochotně si ho vzal a pustil se do něho s takovou chutí, jako by dlouho nejedl, což mohla být pravda.

„A koho to hledáš? Jestli to není tajné." Zeptal se. „Třeba bych ti mohl pomoct." Nabýdl se.

„No, vlastně mi můžeš pomoct." Kývl jsem hlavou, a pak jsem si, jen tak, zamumlal: „Vlastně jenom ty."