Percy na dně

Percy

Probudil jsem se něco kolem půl osmé ráno. Chvíli jsem jen tak koukal do stropu a nechával jsem slzy téct mi po tváři. Ani jsem si to neuvědomil, ale asi jsem začal vzlykat trochu víc nahlas, jelikož se Ničivá hlava ospalé zvedla. Podíval se na mě a zatvářil se smutně.
„Percy, uklidni se.. uklidni se!“ Začal mě uklidňovat. A já už jsem to nevydržel.
„Nico...Promiň.“ Soustředil jsem se na vodu, která byla v trubkách v topení.
„Percy? Co to děláš?“ Zeptal se nechápavě Nico.
V tu samou chvilku se ozvalo prasknutí kovu. To se voda dostala ven.
„Cheir...“ Nedořekl, jelikož jsem mu do tváře poslal vodu. Další proud vody jsem tlačil na popruhy, které mě svazovaly. Ty se uvolnily a já bleskurychle vyrazil z hlavní budovy. Chvilku za mnou vyběhl promočený Nico a řval na všechny strany o pomoc. Já byl ale rychlejší. Když z jídelního pavilonu vyběhli táborníci vpředu s Cheironem, já už byl na mole a skákal do vody. Nechal jsem proudy, aby mě nešly co nejdál od břehu.
Plaval jsem dlouho a rychle. Náhle jsem uviděl Annabetina ducha. Ohlédl jsem se za ním a v tu chvíli jsem plnou rychlostí, cca 35km/h, narazil hlavou do skály.
Klesal jsem do hlubin, ale najednou mě proud vynesl na hladinu. Jediné co si pamatuju, je, jak mě někdo vytahuje z vody na člun. Ale zároveň jsem si přestával pamatovat kohokoliv z mého dosavadního života...