Percy na dně

Percy

Jakmile jsem usnul, dostavily se sny. Byl jsem v nějaké temné jeskyni, obklopen můmiemi, které šeptaly podivné zaříkadlo. Moc jsem jim nerozuměl, ale neměl jsem z toho dobrý pocit.

Najednou se za mnou ozval strašidelný smích. Otočil jsem se a ocitl se tváří v tvář Polybotovi.

„Ale, ale, ale." Uchechtl se. „Syn boha moří a úplně, ale úplně sám. Jak se to stane, že takový hrdina, jako ty, je sám. Bez přátel, bez své velké lásky, hmm?" Jakmile to dořekl, tak prostor kolem mne potemnil a já byl úplně sám.

„Ne! Já mám přátele!" Zařval jsem do tmy, z plných plic. Ale ozval se mi jen Polybotův smích. Pak jakoby ze země vyrazil blesk a prostor se proměnil na temnou kouli, takovou tu, kam se dávají křečci, ale zároveň bylo v kouli světlo, jakoby nebyl jiný prostor, než to, kde jsem momentálně seděl. Pak se ukázal Polybotův obličej, jen strašně veliký a děsivý, ale nebyl v kouli, ale koukal se na mně zpoza  stěny koukle.

„Ano? A kde jsou? Jsi. Sám. Úplně, sám." Pak jsem začal panikařit a ječel jsem na něj.

Koule se začala plnit vodou, ale ne čirou a příjemnou, ale podivně zakalenou, až zelenou. a štípala, jakmile se dotkla mé kůže. „Ne! Prosím! Já nechci být sám! Ne!" Opakoval jsem, trochu hystericky, kdo by nebyl hysterický, když se na něj valí jedovatá voda.

Pak jsem uslyšel povědomý hlas, jak na mě z dálky volá: „Nejsi si sám. Jsem s tebou!" Až později mi došlo, že mě konejší Nico a sen se začal vytrácet, dokud se nerozplynul úplně a já slyšel na vlastní uši, že mě Nico pokouší zklidnit.

„Pššt. To je dobré, nejsi sám." Chvíli jsem jen tak ležel a vracel se z noční můry. Nakonec jsem ale oči otevřel a koukal jsem se na Nica, který měl lehce vyděšený výraz. Trochu mi trvalo, než jsem zjistil že to není přízrak.

„Nico.. já se bojím." Přiznal jsem se šeptem.

„Čeho? O čem se ti zdálo?" Tak jsem mu to celé povyprávěl.

„Bojím se samoty. Proto jsem začal brát drogy, abych se necítil sám." Začal jsem vzlykat a Nico mě držel za ruku, kterou zároveň hladil.

„Neboj." Kouknul se na mě se starostí v očích, pak se usmál a pohladil mi tvář. „Já tě neopustím, a vsadím se, že ani ostatní v táboře a ani tvoje rodina. Viděl jsi přece, jak reagovala tvá matka a tvůj nevlastní otec. A co teprv tvůj pravý otec a bratr Tyson. Copak tě hned nekontaktovali, když zjistili, kde jsi?" A mně to celé došlo, jak jsem ublížil tolika lidem. Báli se o mě. Hledali mě. A já jen zbaběle utekl. Pak se ze mě stala fetka a troska. A začal jsem zase vzlykat.

„Nico... Já jsem takový vůl." Vymanil jsem své ruce z těch jeho a zakryl si s nimi obličej. „Ublížil jsem tolika lidem... Hleděl jen na sebe... A zanechával za sebou tolik bolesti a strachu.." Měl jsem sto chutí si jednu vrazit.

„Za to nemůžeš. Nikdo by nesnesl, kdyby mu zemřel člověk tak blízký, jako ti byla Annabeth. A teď se tím netrap a zkus ještě usnout, zítra nás čeká dlouhá cesta." S těmi slovy jsem jen přikývl a ponořil se zpět do spánku, naštěstí bezesného.

Druhý den jsme si dali s mými rodiči snídani, jako obvykle jsem dostal modré palačinky, Nico si je dal samozřejmě taky. Po snídani jsme se šli zbalit a vyrazili jsme směrem na Long Island. Vzali jsme to pěšky, jsme se chtěli ještě trochu protáhnout a dokončit náš plán.

Jelikož mě nikdo jen tak nepozná, díky kruhům pod očima, které byly stále dosti tmavé, díky tomu že jsem jak kostra, jak řekl Nico, bledá pleť, přerstlé vlasy, hlasu, který prý zní trochu jinak a spoustě dalších drobností, díky nimž jsem si nebyl podobný, jsme se rozhodli, že neudu, jako Percy Jackson, ale vyjdu s mým nemocničním jménem - Patrick Stripe - a s ním budu, dokud se neprovalí, kdo jsem.

Cesta šla kupodivu rychle, i když jsme si dávali přestávky na pití a odpočinek. Byli jsme už kousek od silnice, která se táhla ke stezce na Vrch polokrevných, když se za námi ozval řev. Ohlédli jsme se a zjistili, že nás pronásledujý tři empúsy a ddvě drakény, vybaveny do bitvy, meče, kopí a trojzubce jim samozřejmě nechyběly. Koukli jsme se na sebe a dali se do běhu.