Percy na dně

Percy

Silné Slunce, jako budíček nic moc. Nakonec jsem se ale překonal a otevřel oči. Byl jsem na ošetřovně v Táboře polokrevných. Další věc, kterou jsem vnímal, nebo spíš nevnímal, byla moje pravá noha. Koukl jsem se pod peřinu a málem mě trefil šlak. Ta noha byla kovová!

Pak jsem si všiml černovlasé hlavy, která ležela na matraci u mě. Zlehka jsem ho pohladil, ale stejně sebou trhnul.

„A, už jsme se probrali." Usmál se na mě.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal jsem se.

„Asi dva dny, Patricku." Při vyslovení jména, na mne mrknul a mně došlo, že se teď musím krýt, přede všemi.

„A co ta noha?" Praštil jsem se do ní, což byla blbost, jelikož jsem to cítil.

„Pamatuješ, jak se ti zabodl ten trojzubec do nohy?"

„Na to se nedá zapomenout." Konstatoval jsem.

„No, tak ti ji museli amputovat. A tahle protéza je Leova práce, šikovný, že?"

„Asi bych měl tomu.. Leo si říkal, že? Poděkovat." Hraní nováčka, který nikoho nezná, mi docela šlo.

„Dobře, ale měl bys něco sníst." Nico mi podal talíř s palačinka mi. Byly obyčejné, ne modré, to by upoutalo pozornost.

Pustil jsem se do nich. Ani jsem nevěděl, že mám takový hlad. Během pěti minut jsem je měl v sobě. Pak jsem se kouknul na Nica, kterému cukaly koutky úst.

„Co je na tom k smíchu?" Zeptal jsem se naoko uraženě.

„Ty celý, Patricku. Jíš, jako pekelný pes." V tu chvilku jsem měl sto chutí ho prštit, ale neudělal jsem to. Na to jsem ho měl až moc rád. Místo toho jsem si ho přitáhl a políbil. Nico okamžitě reagoval.

Najednou se otevřely dveře, ze kterých se ozvalo: „Jejda. Příjdu za chvilku." To jsme se trhli a podívali se, na rozpaky červeného Jasona. Ale hned zase zavřel.

„Pojď dál, Jasone!" Křikl Nico. Dveře se zase otevřely a dovnitř nakoukla blonďatá hlava.

„Jen jsem se přišel za vámi podívat. Koukám, že se Patrick probudil." Kývl mým směrem, bylo divné, že mě nepoznal, přesto, že jsme spolu byli tak dlouho, ale je pravda, že vypadám trochu jinak, dřív samý sval, teď jak kostra, vlasy po ramena, ne na krátko a další faktory mého nynějšího těla.

„Vítám tě v Táboře polokrevných, jsem Jason, jsem syn Dia, nebo Jupitera, jak chceš." Usmál se vlídně.

„Já jsem Patrick Stripe, syn Poseidona." Bylo to těžké, lhát skoro bratrovi, který mě nepoznal. To mě trochu ranilo. Potřásl mi rukou a odešel. Podíval jsem se na Nica. „Asi bych zkusil tu novou nohu." Napadlo mne, stejně bych nevydržel být moc dlouho na lůžku.

„Tušil jsem to." Usmál se Nico a podal mi dřevěnou hůl. „Pro jistotu, alespoň ze začátku." Jen jsem přikývl a sundal jsem nohy z postele a posadil se. Musím přiznat, že ta noha byla vcelku lehká, na to, že je z bronzu. Vzal jsem si tu hůl a pokusil se postavit, ale pořád jsem byl vyčerpaný a nohy mě neposlouchaly, takže jsem hned skončil na zemi.

„Super, ani chodit už neumím." Zabručel jsem podrážděně, jelikož mě to štvalo, že se sám nepostavím. Nico mi pomohl na nohy a raději mě podepřel tak, že jsem měl svoji pravou ruku přes jeho ramena. Zkusili jsme to jen kousek, jelikož jsem se brzy unavil, takže jsem šel zpátky na postel a Nico mi dal doušek nekteru. Chvíli jsem tak ležel, jelikož Nico musel na oběd, tak mě tam nechal. Neměl jsem co dělat, tak jsem si povolal vodu, která byla v kelímku na nočním stolku a hrál jsem si s ní. Tvořil jsem zvířátka, nestvůry a zbraně. Když mě to přestalo bavit, tak jsem se pokoušel usnout, jelikož jsem byl trochu ospalý. Po nějakém čase se mi to povedlo. Ovšem že jsem měl opět sen.

Stál jsem na ostrůvku, který měl maximálně deset metrů v průměru, kolem něj jen voda. Ne. Počkat, od kdy je voda černá? Najednou se zatmělo. Koukl jsem se směrem na Slunce, ale místo něj byl obří obličej Polybota.

„Čekal jsem na tebe." Ozvalo se, ale Polybotes měl zavřená ústa.

„Co ode mne pořád chceš?" Zaječel jsem na něj.

„Tebe, copak jsem ti neslíbil pomalou, mučivou smrt?" Ozval se smích, a já se začal děsit. „Já své sliby plním, zvlášť pro otravné polobohy, kteří mi kazí mé plány."

„Jaké plány?" Vyděsil jsem se, ale nedal jsem to znát, jelikož na to právě čekal.

„Na ovládnutí moře a pak celého světa, přece."