Heart ❤

IX.

První týdny se Zoe byly těžší, než jsem čekala. Pořád plakala a plakala, já, mamka ani Danni jsme se nevyspaly a navíc už jsme začínaly mít všechny pěknou ponorku. Danni se mnou moc nemluvila. Když jsem se jí na něco zeptala, jen odsekla. Většinu času trávila buď ve svém pokoji nebo mimo dům. Chovala se jako patnáctiletá puberťačka. Bylo mi jasné, že by byla nejradši, kdybychom se se Zoe odstěhovaly. Utěšovala jsem se tím, že její dům to vlastně není a stejně dobře by se mohla odstěhovat ona.
S mamkou to bylo horší. Neustále mi říkala co mám a co nemám dělat. Ze začátku jsem byla ráda za každou její radu, co se péče o miminko týče, ale poslední dobou to přeháněla. Navíc mě hlídala na každém kroku. Vyčítala mi, když jsem večer chtěla někam vyrazit s kamarádkami a naše hádky na tohle téma vždy zakončila slovy: "Tak sis to dítě neměla pořizovat". Mrzelo mě to. Přestože máma i Danni Zoe milovaly a dávaly jí patřičně najevo, někde uvnitř jsem cítila, že si přejí, abychom tady s nimi nebyly. Když Zoe oslavila třetí měsíc svého života, rozhodla jsem se, že toho mám dost. Sbalila jsem všechny naše věci, rozloučila se s mamkou a sestrou a vrátila se do svého domu.
"Tak, Zoe, jsme tady. Vítej v mámině království," řekla jsem, potom co jsem s dcerou v náručí vkročila do předsíně. Nasála jsem tu starou známou vůni a okamžitě se mi zastesklo po Harrym. Sakra, myslela jsem si, že už jsem se přes to dostala. Povzdechla jsem si a vydala se po schodech nahoru, do Zoeina pokoje. Byla tu postýlka, komoda, šatní skříň a přebalovací pult. Pak taky spoustu plyšáků a dalších hraček. Vzpomněla jsem si, s jakou láskou je Harry kupoval. Pak mě něco napadlo. Položila jsem Zoe do postýlky, do načechraných růžových peřinek a polštářků a vyfotila jsem ji. Pak jsem tu fotku poslala Harrymu, se zprávou: Ahoj tati. Tak jsem konečně doma. S láskou Zoe". Nevím, co mě k tomu vedlo, ale téměř hned jsem toho litovala. Zařekla jsem se přece, že Harrymu už nikdy nenapíšu. Naklonila jsem se nad Zoe, která pomalu usínala v dětské postýlce. "Ty jsi můj andílek, viď?" usmála jsem se. Nechala jsem dceru odpočívat v postýlce a vrhla jsem se na vybalování jejího oblečení. Skládala jsem ho mezi desítky dupaček, které nakoupil Harry.
Už jsem měla skoro hotovo, když se ozval zvonek. Byl dost hlasitý, takže probudil Zoe, která se rozplakala. Začala jsem jí kolíbat v náručí a vydala jsem se otevřít. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Za dveřmi totiž stál Harry.