Heart ❤

VIII.

Harrymu jsem nevolala, ani nepsala. Nepotřebovala jsem ho, nebo jsem si to alespoň namlouvala. Nechtěla jsem ho prosit, aby se vrátil.
A nezavolala jsem mu ani v den, kdy se naše dcera rozhodla přijít na svět. Dostala jméno Zoe Victoria a byla to nejkrásnější miminko, jaké jsem kdy v životě viděla.

"Ahoj, miláčku," šeptala jsem, zatímco jsem dceru hladila po tvářičce. "Maminka je tady s tebou. My to spolu zvládneme, viď? Mám tě tolik moc ráda," pokračovala jsem šeptem, abych Zoe nevzbudila. Na pokoji v porodnici už se vystřídali snad všichni členové mé rodiny a teď jsme konečně zůstaly samy dvě. Nemohla jsem se své novorozené dcery nabažit. Byla tak moc nádherná.
Čím déle jsem si ji prohlížela, tím více mi připomínala Harryho. Měla jeho nos, bradu i oči. Na chvíli se mi po něm zastesklo. Nahmatala jsem náhrdelník ve tvaru stříbrného srdíčka, který se mi pořád ještě houpal na krku. Zavřela jsem oči. Ty, já a naše dcera, znělo mi v hlavě. Vzpomínala jsem na chvíle, kdy jsme byli spolu a plánovali náš rodinný život. Došlo mi, že na Zoe v mém domě čeká nedodělaný pokojíček, který byl čistě v Harryho režii. Růžové stěny, postýlka ze světlého dřeva... Málem jsem se rozplakala. Pak jsem ale otevřela oči a znovu se podívala na Zoe. "Neboj se, holčičko. Maminka je v pořádku."

Když nás z porodnice propustili, mamka mi nabídla, abychom ještě pár týdnů zůstaly u ní. Neodmítla jsem. Byla jsem ráda, že budu mít někoho, kdo mi s miminkem na začátku pomůže, navíc se mi nechtělo vracet domů, kde jsem nebyla od chvíle, kdy nás Harry opustil. "Podívej, Bell, s Dani jsme v tvém pokoji smontovaly postýlku," pokynula máma do místnosti, ve které býval můj pokoj, když jsem byla mladší. Kromě mé postele, zrcadla a šatní skříně tu byla dětská postýlka, provizorní přebalovací pult a malá skříň. Když jsem ji i se Zoe v náručí otevřela, zalapala jsem po dechu. Byla plná toho nejkrásnějšího dětského oblečení, jaké jsem si jen dokázala představit. Po rozchodu s Harrym jsem neměla náladu nakupovat pro miminko jakoukoli výbavičku, hračky nebo dupačky, takže mi bylo jasné, že tahle skříň je práce mé matky a sestry. Nebýt jich, Zoe by musela chodit jen v oblečení, které jí nakoupil Harry a které zůstalo v jejím nedokončeném pokojíčku v mém domě. Otočila jsem se na mámu a objala ji. "Děkuju. Za všechno. Nevím, co bych bez tebe dělala." Mamka se na mě usmála a vzala si ode mě Zoe. "Nemáš vůbec zač. Ráda s vámi strávím trochu času. Konec konců jsem se vlastně těšila, až se stanu babičkou."