Heart ❤

VII.

"Ahoj!" Do pokoje doslova vtrhla má starší sestra a okamžitě mě objala. "Páni, trochu jsi ztloustla, co?" Zažertovala za což jsem ji jemně šťouchla do ramene. "Ty máš co říkat, Dani. Co tady vůbec děláš?"
Dani si zastrčila pramen zářivě fialových vlasů za ucho. "Jsem tu teď občas s mamkou, aby si nepřipadala osamělá," vysvětlila neutrálním tónem. Měla jsem radost, že tu Dani se mnou bude. Jestli mě teď někdo dokáže rozptýlit, pak právě ona.
"Chceš jít koukat na telku? Dávají Lvího Krále," navrhla Dani a s mísou popcornu zaplula do obýváku. Přikývla jsem a následovala ji. Aspoň přijdu na jiné myšlenky.
O pár minut později už jsem však brečela Dani na rameni. Nějak to na mě všechno dolehlo. Zase. Dani mě chlácholivě hladila po vlasech, když její pohled spočinul na mém krku. Než jsem stihla cokoli namítat, chtytila do ruky stříbrné srdíčko.
"Co to je? To máš od něj? Pojď, strhneme ho a spálíme!" Místo odpovědi jsem začala brečet ještě víc.
" Ty těhotenský hormony s tebou teda pěkně cloumaj. Aspoň doufám, že jsou to hormony. Nechceš mi aspoň odpovědět?"
"Jo, je to od něj. Ale chci si ho nechat."
Dani si mě nechápavě měřila. "Proč jako?"
Proč? Sama jsem nevěděla. Snad jsem doufala, že si to Harry rozmyslí, snad to pro mě byl symbol lásky k našemu dítěti. Jednu věc jsem ale věděla jistě. Chci si ho nechat. Navždy.

Později odpoledne mě Dani vytáhla na nákupy. Vždycky jsme si společné nakupování užívaly, to jsem však ještě nevypadala jako stokilový sumo zápasník.
"To mi nebude. Dani, slyšíš? Vždyť je to emko," fňukala jsem, ale Dani to bylo jedno. Vybírala mi další a další topy, svetry a bundičky, rozhodně ne v těhotenských velikostech. Jestli mi tímhle chtěla zvednout náladu, moc se jí to nedařilo. Spíš naopak, srazila mi ji na bod mrazu. Pokaždé, když jsem se viděla v zrcadle kabinky, chtělo se mi brečet. Pokud jsem se do té kabinky vůbec vešla.

Když jsme konečně dorazili domů, vysíleně jsem se zachumlala do postele a znovu jsem upadla do deprese.
Litovala jsem, že mě Harry opustil. Dokonce jsem litovala i toho, že jsem nešla na potrat. Teď zpětně vím, jaká to byla hloupost, ale tenkrát jsem prostě chtěla zpátky svůj normální život. Být modelka, cestovat, chodit s kamarádkami nakupovat a na večírky. Všechno mi to tolik chybělo.