Jít za svým snem 2 (HP FF)

Kapitola čtvrtá - spojení

Vzpomněl si na jejich loňské setkání v Paříži. V tu chvíli, kdy ucítil Severusovu vůni, okamžitě a s naprostou jistotou věděl, do koho na té chodbě narazil. Bylo neuvěřitelné, že si už od svých školních let zcela přesně pamatoval, jak druhý muž voní. Bylinky, kouř a pergamen. Pro Harryho naprosto dokonalá kombinace.

Pohodlně se uvelebil v posteli a s pohledem upřeným na strop se propadl do vzpomínek. 

Seděli tenkrát u malého stolku, Severus s šálkem hořkého espressa, Harry s vysokou sklenicí naplněnou kávou a hromadou šlehačky. Když se do svého nápoje snažil dostat už čtvrtou kostku cukru, zachytil pobavený a malinko znechucený pohled staršího muže a začervenal se. 

Začátek jejich rozhovoru byl rozpačitý, přesně jak se dalo očekávat, ale po pár nejistých pokusech se jim podařilo najít společné téma a zabrali se do rozhovoru. Stěžování si na situaci na ministerstvu je zaměstnalo natolik, že si ani nevšimli přicházejících dívek, dokud se vedle nich neozvalo pobavené odkašlání. 

„Slečna Grangerová a slečna Weasleyová,“ pronesl Severus lehce podrážděně, protože, ač by to v tu chvíli rozhodně nikomu nepřiznal, rozhovor s Potterem si užíval. „Nebo,“ zarazil se a šlehl pohledem k Harrymu, který nevypadal z vyrušení o nic nadšenější než on sám, „paní Potterová?“ 

Harrymu v tu chvíli zaskočila káva, které se zrovna napil, aby zamaskoval svoji rozmrzelost, a začal se nekontrolovaně dusit. Vůbec mu nedošlo, že jejich bývalý profesor nemusí vědět, jak to s nimi je. Ginny pobaveně zavrtěla hlavou a šla Harryho praštit do zad, aby mu pomohla dostat kávu z plic. 

„Žádná paní Potterová,“ odpověděla Hermiona a pozorovala Severusovu reakci zkoumavým pohledem. 

„Spíš paní Grangerová,“ zasípal Harry, než mohla Hermiona něco dodat, a vysloužil si tak od Ginny pohlavek. To, že současně zrudla, ale svědčilo o tom, že jí ta myšlenka není vůbec proti mysli. 

Severus je střídavě propaloval pohledem, až nakonec upřel pohled na Hermionu a pozvednutím obočí jí dal najevo, že by uvítal vysvětlení, kterého se mu od téměř udušeného Pottera ani od úplně rudé Weasleyové pravděpodobně nedostane. 

„Ginny a já jsme partnerky,“ vysvětlila Hermiona s něžným úsměvem a natáhla ruku ke své přítelkyni, aby si ji mohla přitáhnout k sobě. „Harry je v tuto chvíli sám, ovšem nemyslím, že by měl v plánu pořídit si nějakou paní Potterovou, teď ani v budoucnu,“ dodala s úšklebkem a ignorovala Harryho vyjeknutí. 

Harry se v posteli tlumeně zasmál, když si vzpomněl na tu hádku, která potom následovala. Harry trval na tom, že to neměla dělat, že se od něho určitě teď bude Severus držet dál a nepodaří se jim navázat ani přátelství, ale Hermiona tvrdila, že pokud by si Severus myslel, že je Harry zasnoubený nebo má přítelkyni, držel by si ho od těla, i kdyby k němu něco cítil. Jako obvykle měla Hermiona pravdu, jak se později přesvědčil, ale tenkrát si tím vůbec nebyl jistý, ačkoliv se o tom vlastně mohl přesvědčit už před tím setkáním u lékárny, které považoval za zlomové. Harry se zamilovaně pousmál, když si vzpomněl na ten starostlivý výraz, co tehdy starší muž měl. Bylo zvláštní, jak ten víkend v Paříži všechno změnil. 

Po tom, co se tenkrát Hermiona s Ginny vrátily z přednášky o kosmetice, která ani jednu vůbec nezajímala, jak se mu později přiznaly, ale šly tam, protože ho chtěly nechat s profesorem o samotě, se s nimi Severus rozloučil a zbytek dne ho Harry přes veškerou svou snahu nikde neviděl. Až večer, po skončení oficiálního rautu, na kterém Harry konečně pochopil, proč si měl brát slavnostní hábit, a kde si při vyhlížení profesora lektvarů málem ukroutil hlavu, se dočkal. Hermiona s Ginny vyrazily na romantickou procházku Paříží a Harry zůstal sám. Nechtělo se mu sedět na pokoji, tak se rozhodl zajít do hotelového baru, a tam ho konečně spatřil. 

Zarazil se ve dveřích, když jeho zrak padl na Severuse Snapea sedícího u baru a zamyšleně pozorujícího hladinu whisky v broušené sklenici. Několikrát nervózně přešlápl, než sám sobě v duchu vynadal, že přece není žádný zbabělec, a vydal se vstříc svému cíli. 

Ten večer si Harry opravdu užil a ačkoliv se nic zvláštního nestalo, zamiloval se ještě víc. Najednou dokázal ocenit Severusův zvláštní smysl pro humor a jeho trefné poznámky, které by ještě před pár lety považoval za obyčejné urážky. Naprosto ho fascinoval rozhled, který starší muž měl, a tak si povídali dlouho do noci. Když je po několika hodinách vyrušil barman s upozorněním, že už zavírá, vrhli na něj oba dva své nejlepší děsivé pohledy. 

Pobaveně se zachechtal, když si vzpomněl, jak tenkrát barman rychle vycouval z místnosti, a taky, jak vyděšeně se zatvářil, když je znovu uviděl před dvěma dny. 

Harryho výraz se změnil v lehce zasněný, když přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo. Zase se konala lektvarová konference v Paříži, ta, na kterou ho před rokem unesly Hermiona s Ginny, aby mu pomohly získat Severuse. Letos ho nikdo neunesl, ale Severus ho úplně normálně pozval, aby mu dělal doprovod, a Harry velice rád souhlasil, vděčný za každý den, který s druhým mužem může strávit. 

Musel uznat, že přetrpět těch několik přednášek, které chtěl Severus navštívit, nakonec opravdu stálo za to. Tentokrát to byli oni dva, kdo se vypravil na noční procházku Paříží. Zachvěl se, když si vybavil, jak stál na chodníku, ve stínu vysoké budovy, zády se opíral o Severusovu pevnou hruď, paže staršího muže měl omotané kolem sebe, a sledoval osvětlenou Eiffelovu věž, když ucítil lehký polibek ve vlasech. Bylo to tak nezvykle něžné gesto, že se mu až podlomila kolena. 

Z přemýšlení ho vyrušilo tiché cvaknutí dveří a zašustění pláště. Otočil se v posteli na bok, čelem ke dveřím, a čekal. 

„Proč nespíš?“ zeptal se tiše Severus, když vstoupil do místnosti, a začal si sundávat hábit. 

„Chyběl jsi mi,“ zamumlal Harry a pozorně sledoval, jak se tělo staršího muže odhaluje. Ztěžka polkl, když si Severus přetáhl košili přes hlavu a ladným krokem zamířil k posteli. V tu chvíli připomínal šelmu na lovu. „Kde jsi byl tak brzy?“ zabrblal Harry, když se mu podařilo odtrhnout pohled od proužku chloupků mizících za pasem Severusových kalhot. 

„Potřeboval jsem mluvit s Minervou.“ Severus pokrčil rameny, jakoby bylo běžné chodit za ředitelkou v neděli ještě před rozedněním, a pobaveně sledoval Harryho, který se nechápavě zamračil. 

„Teď?“ vyhrkl nevěřícně a šlehl pohledem k hodinám. „Doufal jsem, že se vedle tebe ještě jednou probudím,“ zamumlal smutně a začervenal se. Nechtěl znít sentimentálně. Věděl, že nemá nárok si vynucovat víc, než je mu starší muž ochoten dát. 

Severus udělal posledních pár kroků a vklouzl do postele vedle Harryho, který se k němu okamžitě přitulil. 

„Vlastně kvůli tomu jsem odešel,“ přiznal Severus a lehce hladil Harryho po zádech. Zarazil se, když mladík ztuhl. 

„Cože?“ hlesl Harry a hlas se mu zatřásl. Sklopil pohled. Nechápal, co tím chce Severus říct. Nechtěl, aby strávili ráno společně? Ale vždyť se vrátil a lehl si zpět do postele. Tak proč… 

Severusovi došlo, co se asi jeho mladému milenci honí hlavou, a jemně, ale nesmlouvavě, zvedl Harrymu bradu tak, aby si hleděli přímo do očí. 

„Šel jsem Minervě oznámit, že si plánuji pořídit spolubydlícího,“ pronesl zřetelně a pozorně sledoval, jak se Harryho výraz mění ze zmateného na překvapený. „Pokud se mnou tedy budeš chtít bydlet,“ doplnil, aby mladík nemohl pochybovat o tom, co tím myslí. 

V tu chvíli se Severus ocitl na zádech, zavalený naprosto šťastným Harrym Potterem, který nadšeně vykřikoval: „Ano!“ a současně zasypával Severusovu tvář polibky. 

Když o několik hodin později Harry přenášel své věci do Severusova bradavického bytu, překvapeně si uvědomil, že jeho sen, ten, který dlouhou dobu považoval za naprosto neuskutečnitelný, se konečně splnil.