Aeternus Copulatio III.

Malfoyovi

Dracovo apartmá bylo obrovské.

Harry si byl jistý, že hotel v malém městě rozhodně apartmánem podobných rozměrů nedisponuje a množství magie, které ihned v pokojích vycítil, mu jeho domněnku potvrdilo.

Hned ode dveří viděl místnost se skvostným kulatým stolem z tmavě hnědého masivu a několika židlemi se zeleným polstrováním, další místnost s obrovským stolem s vysokým otáčecím křeslem, stohy papírů a rozměrnou knihovnou a největší místnost s pohodlně vyhlížejícím gaučem, piánem, dalším, tentokrát menším, pracovním stolem s otevřeným laptopem, květinami ve vázách a ohněm praskajícím v krbu. Svit plamenů se odrážel v obsahu broušených karaf, jež stály na komodě nedaleko gauče.

Ještě viděl několik dalších zavřených dveří a nedovedl si představit, co dalšího si mohl Draco přičarovat.

V mysli mu probleskla vzpomínka na jeho malinký byteček v mudlovském domě a jeho vybavení. Vlastní nábytek by spočítal na prstech jedné ruky. A to v tom bytě žil už skoro dva roky...

„Potřebuješ opravdu hodně prostoru," zamumlal, když se rozhlédl a Draco mu v odpovědi jen pokynul, aby se posadil na pohovku.

Nezeptal se, co bude host pít a oběma nalil do sklenic z jedné vybrané karafy.

Harry neodmítl.

Pak se hostitel posadil do křesla proti němu, kroužil vínem ve sklenici a pozoroval hru hladiny.

Harry se jej neodvažoval sledovat.

Věnoval mu sice několik rychlých pohledů, které mu odhalily, že Dracova kůže na pravé straně obličeje je nachově zbarvená odrazem plamenů, ale věděl, že kdyby se odvážil v tomto prostředí, v romantickém šeru a v naprostém soukromí Draca pozorovat déle, ztratil by všechny zábrany.

A to se nesmělo stát. Nemohl to dopustit.

„Tak, o sobě..." Nadechl se Draco odhodlaně. „Je toho hodně. Nevím, kde začít," usmál se omluvně s pohledem pořád upřeným do sklenice.

„Zajímá mě všechno," přiznal Harry a natočil hlavu k ramenu v nevědomém gestu prozrazující zvědavost a soustředěnou pozornost.

Draco dvakrát vzdychl, několikrát změnil polohu sezení, a nakonec se zhluboka napil.

„Že ses dal k bystrozorům jsem se dozvěděl ráno před svatbou od Rona," začal a trochu se lekl, jak moc vyčítavě to znělo. „Řekl ti to?" zeptal se smířlivěji.

Harry se v této věci cítil provinile.

Kdysi dobře tušil, že to není vůči Dracovi správné, věděl, že ho měl varovat, že se rozhodl navždy mu zmizet ze života. Že se s ním možná měl i domluvit.

Mlčky zavrtěl hlavou, jakože mu to Ron neřekl.

„Šel jsem za ním, aby... Šel jsem prostě za ním a on mi řekl, že bude s tebou, protože máš rozlučku a nastupuješ do tajného oddělení. Vůbec jsem netušil, co na to říct... Popravdě mi vůbec nedošlo, že to znamená, že prostě zmizíš a už tě nikdy neuvidím. Vím, že jsme už spolu nemohli pokračovat, že by to nešlo, ale... nevím. Nebyl jsem připravený na to, že už prostě nebudeš... Vždyť jsme byli..." Draco zvedl tvář a zpříma pohlédl Harrymu do očí. Naprosto mimo plán se už nesnažil skrývat, že toto rozhodnutí Harrymu vyčítá. „Nebylo to fér, Harry."

„Já vím," odpověděl tiše černovlasý a pohledem uhnul ke krbu.

Draco po chvilce pokračoval.

„Nakonec byla svatba. Sice ne malá – Astorie měla na sto hostů – ale rozhodně ne slavná. Víc, než cokoliv jiného jsme si při ní slibovali nenávist až do smrti," zavřel oči pod tíhou té vzpomínky.