Aeternus Copulatio III.

Sheilina rada

Upozornění a spoiler: kapitola 18+

Mladší čtenáři a ti z vás, kteří neholdujete popisům sexuálních scén, můžete ukončit čtení této části u slovíčka „Ano" asi v 1. třetině kapitoly a pak si počkat na další...

Zastavil se až na prahu a zjistil, že nedokáže pokračovat.

Otočil se zpět do místnosti, k osaměle stojícímu muži. Draco zůstával na stejném místě, s hlavou skloněnou, rameny svěšenými a pohledem sklopeným. Nesledoval Harryho odchod.

„Já..."

Pouze drobný pohyb zlatých vlasů značil, že ho slyší.

„Já..." zopakoval a v hlavě mu běžely stovky myšlenek. Nedařilo se mu některou uchopit.

„Nechci odejít."

„Aha."
Nevěděl, jak to bylo myšleno. Byl to souhlas? Nebo prostě jen konstatování? Byl to výsměch? Mohl by přece jen, po tom všem, zůstat?

Tolik, tolik myšlenek...

Sheila. Opila se po smrti Chrise. Vtrhla Harrymu do kanceláře, zhroutila se na židli, tupě mu zírala do tváře a dutým hlasem prohlásila, že je nepřístupný, tvrdý a chladný jako kámen a že konečně chápe, proč si to vybral. Po několika minutách ticha, během kterých oba vzpomínali na své ztráty, zavřela oči a zašeptala, že se tomu oba tolik bránili. Ale že to prostě někdy nejde. Že někdy prostě žádná překážka není dost velká.

„Prostě na to přestaneš myslet. Na všechno. Nepřemýšlíš. Není to jako akce – nemusíš mít plán, nemusíš předem znát výsledek, nemusíš mít krytá záda. Na všechno tohle zapomeneš. Jdeš do toho po hlavě. Vypneš se a děláš jen to, co chceš... Jenom to, co doopravdy chceš..."

A Harry se konečně vypnul. A najednou to bylo všechno strašlivě jasné. Vzpomínka na bolest v její tváři v něm zažehla sílu, kterou se tak dlouho a bezúspěšně pokoušel posbírat předchozí dny v bytě. Najednou každou buňkou věděl, co má dělat, po čem touží a že udělá vše pro to, aby to získal. Rozhodl se, že je čas, aby i pro něj přestaly být překážky nepřekonatelné. Rozhodl se, že se nevzdá. Bude bojovat. Tehdy nemohl. Před pěti lety byl nepřítel příliš nejasný, nebezpečný a neporazitelný. Tehdy to nešlo. A on konečně pochopil, že se musí přestat mučit. Musí je oba přestat trápit. A hlavně musí znovu získat Draca.

„Nechci odejít, Draco," zopakoval pevným hlasem a byl rád, že se s ním střetl pohled šedivých očí. Okolo byly lehce zčervenalé. Harrymu bylo jedno, jestli smutkem nebo zlobou. Způsobil oboje.

„Teď, když na tebe nemusím jen vzpomínat, když si tě nemusím jen představovat. Neodejdu, když tě můžu doopravdy vidět, slyšet, cítit..." zastavil se jen krok od blonďáka a vztáhl ruce k jeho dlaním. Opatrně propletl jejich prsty a pozorně sledoval Dracův výraz. Nic se nestalo, žádné bolestivé ucuknutí, vzduch prudce vtahovaný do plic, křeč tváře... nic.

„... dotýkat se tě."

Postřehl nepatrný úsměv, jen nadzvednutí jednoho koutku úst, a jeho srdce, osvobozené od vyděšeného hlasu rozumu, udělalo kotrmelec.

Vystoupal dlaněmi po celé délce Dracových paží, prsty pohladil klíční kosti, objal dlouhý štíhlý krk a palci polaskal hrany bledého obličeje.

„Dotýkat se tě," zopakoval s téměř nábožnou úctou.

Prsty promasíroval šíji a palci dál hladil lícní kosti, od brady po ucho a zpět. Sklonil hlavu, náhle si vším tak jistý. „Řekni, že se tě smím dotýkat. Prosím," vydechl pouze milimetr od alabastrové kůže a Draco se naklonil, opřel se tváří do jeho dlaně a pootevřel rty.