Aeternus Copulatio III.

Archiv

Ministerský archiv.

Oddělení, kam nikdy nikdo nechodil.

Chodba, ve které se objevila živá duše jen, pokud tam zabloudila.

Místnost, do které se posílali jen ti nejníže postavení pracovníci, aby vyhledali nějakou informaci, kterou stejně nikdo nepotřebuje.

Místo, na kterém to všechno začalo být skutečné.

Místo, na kterém se pak toho tolik událo.

Tolik vzpomínek.

Doteky.

Polibky.

Šepot.

Smích.

Místo, které bylo jen jejich.

Harry seděl na podlaze, zády opřený o regál plný těžkých knih. Kolena přitažená k hrudi, ruce ve vlasech, do kterých si bolestivě zatínal dlouhé prsty. Pohled zelených očí tupě zírající před sebe.

Nemohl tomu uvěřit.

To nemohla být pravda.

Věřil mu. Každé slovo. Každý pohled. Každý slib. Trvalo to, ale přece jen mu nakonec věřil. A on...

„Harry!"

Pomalu zvedl oči, aby pohlédl do tváře blonďáka stojícího mezi dveřmi.

Věděl, že na podlaze archivu vypadá zničeně, slabě, zranitelně a neschopně. Ale co, stejně se mu chtělo stočit se do klubíčka jako zraněné zvíře.

„Harry, já..."

Draco zůstával stát mezi dveřmi a jeho pohled mluvil o strachu z bolesti.

Bolesti, kterou způsobil.

Kterou viděl před sebou.

„Budeš se ženit..."

„Vysvětlím ti to."

„Budeš se ženit...?" zopakoval Harry slabě a otazník na konci věty potvrzoval, že vysílatel otázky odmítá informaci uvěřit.

„Ano. Ale poslouchej..."

Konečně v sobě ucítil trochu síly.

Konečně se mu pohnula krev v žilách a jemu se zachtělo se bránit.

„Jak jen můžeš? Jak jsi mohl?!" vykřikl zoufale, ale na odpovědi nečekal.

„Já ti věřil, víš? Věřil jsem tomu všemu! Vždyť jsi říkal... Vždyť jsi sliboval..." hlas se na chvíli vytratil, jak se Harry rozvzpomínal na všechny ty plány... „To ses se mnou nemohl normálně rozejít? Na férovku? To jsem si nezasloužil ani...Jak jsi jen mohl?!"

Pohled zelených očí se prudce zapíchl do šedých tůní, ale odmítal vidět ten smutek a bolest v nich.

„Harry, prosím, já ti to vysvětlím," zakňoural blonďák.

Stále stál mezi dveřmi, ale Harrymu připadalo, že je menší, než on sám, sedící na podlaze. Odvrátil od něho tvář, protože ve svém zranění nechtěl vidět Dracovu bolest.

„Nech mě být, Malfoyi," vydechl. „Odejdi. Nestojím o další tvoje lži."

Trhl s sebou, když zaslechl rychlý pohyb.

Draco urazil vzdálenost mezi nimi několika dlouhými kroky, sklouzl před Harrym na kolena, uchopil jeho tvář do dlaní a na jeho rty přilepil své v prudkém polibku. Po příliš krátké chvíli však dotek přerušil a pozpátku vycouval zpět ze dveří, kde se zhroutil podél stěny chodby.

Harry zamrkal.

„Co to...?"

Konec otázky spolkl, když sledoval, jak Draco na chodbě prudce vydechuje pootevřenými rty a zoufale přitom pozoruje dlaně, kterými se před chvílí Harryho dotýkal.

„Vysvětlím to," odvětil po chvilce a Harry jej tentokrát nepřerušoval.

„Je na mě seslaná rodová kletba," začal blonďák rychle. Jako by se to snažil říct už celé dny.

„Jmenuje se Aeternus Copulatio a znamená to, že každému Malfoyovi otec nejpozději do pěti let od narození vybere budoucí manželku. A tu si Malfoy pak musí vzít v několika málo týdnech poté, co mladší z nich dosáhne jednadvaceti let." Na chvilku se odmlčel, ale Harry nic neříkal, tak pokračoval: „A mě otec vybral Astorii. Nevěděl jsem o tom, až dokud letos neoslavila narozeniny. To se kletba aktivovala...Od té doby se tě nesmím nijak dotknout. Tvá blízkost, a hlavně přímý kontakt mi způsobuje strašnou bolest. Pálení. Když jsem s tebou v jedné místnosti a myslím na to, že bych se tě nějak dotknul, je to jako by mi někdo opaloval kůži. V různých intenzitách. A když se tě dotknu, cítím, jako bych se dotýkal rozžhaveného železa... Je to strašné..." zhluboka se nadechl a hlas se mu zatřásl. Přesto rychle pokračoval: „Nejde s tím absolutně nic dělat, Harry. Nejde to odvolat, zrušit, obejít. Napadlo mě zabít Astorii, ale mí předci mysleli na všechno, a kdybych se o to pokusil a nějak zapříčinil její smrt, umřu taky. Anebo zabít sebe... Jenže na to jsem nejspíš moc zbabělec..."

„Draco..." Harry konečně zareagoval.

Věřil mu.

Zase věřil každému jeho slovu, věřil jeho vysvětlení.

Věřil jejich lásce.

Hleděl na něj a věděl, že ho miluje.

„Budeš se ženit."

„Ano."