Aeternus Copulatio III.

Poslední

Žádné strachy, kapitola se zavádějícím názvem Poslední určitě není poslední :-) 

„Draco!"

„Ahoj, neruším?"

Harryho překvapený výraz rychle vystřídal spokojený úsměv.
„Ne, vůbec ne. Víš dobře, že ty nikdy," mrkl a ustoupil stranou. „Pojď dál."

„Děkuju." Draco prošel do široké vstupní chodby a Harry nosem nasál vůni linoucí se z krabiček v jeho rukách. S úsměvem se obrátil k blonďatému příteli.

„Jídlo?"

Draco lehce políbil černovlasého na tvář a bez vyzvání se vydal do kuchyně.

„Ano," odpověděl přes rameno, z polic vytáhl sklenice a nalil přinesené víno. „Víš, že si na večeře potrpím."

Harry se zasmál a pohledem pozorně sledoval Draca sebejistě se pohybujícího mezi jeho nábytkem.

„Měli bychom bydlet spolu," pronesl do sklenice vína a pomalu se napil.

Koutkem oka sledoval, jak se blonďák zarazil v půli pohybu a překvapeně k němu vzhlédl. Po chvilce uvažování se zřejmě rozhodl, že to měl být vtip. „Kvůli večeřím? To by stačilo, kdyby sis pořídil domácího skřítka. Půjčím ti ho," nabídl a znovu se zasmál.

Harry pokrčil rameny a odložil sklenici na stolek.

*****

„Bylo to perfektní."

„Ano, Scooby vaří skvěle," Draco si utřel ubrouskem ústa a dodal: „Kdyby tu byl skřítek, už by uklízel..."

Harry jen líně mávl hůlkou a na stole mezi nimi zůstaly jen svíčky. Draco se teatrálně ušklíbl.

Několik okamžiků bylo ticho, muži si jen vyměňovali upřené pohledy.

„Máš práci?"

„Ne, nic důležitého."

„Takže..."

„Určitě tu zůstaň," pousmál se hostitel a v očích se mu zablesklo. Draco dobře věděl, jak spokojený a rozverný bývá Harry po dobré večeři a několika sklenkách Portského.

„Určitě jsi měl v plánu něco užitečnějšího," popíchl ho.

Hrdina se k němu naklonil a přivřel oči do úzkých štěrbin.

„Tak proč jsi mě přišel vyrušovat?"

Draco chvilku volil správná slova. Pak se také naklonil a mezera mezi muži náhle téměř neexistovala: „Nemůžu bez tebe žít," přiznal.

Mezera na několik sekund zmizela, když se jejich ústa spojila.

Do polibku Harry opatrně zašeptal: „Opravdu si myslím, že bychom mohli bydlet spolu."

Blonďák se okamžitě napřímil a přerušil tak intimní chvilku. Harry ho upřeně pozoroval a on mu pohled vracel.

Pak se pomalu nadechl.

„Nikdo o nás pořád ještě neví."

„O to větší by to bylo překvapení."

„Nenáviděli by nás...tebe..."

„To je mi jedno."

„Co když to nezvládneme?"

„Zvládneme."

„Jak to můžeš vědět?"

„Vím to. Draco. Vždyť víš, jak to vím... taky to víš?"

„Já... Vím. Taky to vím."

Mezera mezi jejich ústy se opět zmenšila, až úplně zmizela.

Po několika okamžicích se vytratil také prostor mezi jejich těly.

Už nemluvili.

******

„Do prdele! Do prdele!! Kurva!"

Harry automaticky zašátral po brýlích. Nasadil si je obráceně, ale to bylo jedno.

Rozespale zamžoural proti světlu, ale oči nenavyklé na sluneční záři, která do místnosti proudila skrz okno, ze kterého jeho blonďatý host strhl záclonu, když zběsile vyletěl z postele, viděly jen poskakující siluetu se třpytivými vlasy.

„Co blázníš?" obořil se nevrle, upravil si brýle a pohlédl na hodinky. „Je hrozně brzo... Neblbni a pojď spát," zavrněl a zabořil se zpět do teplých pokrývek.

„Já... To asi... Do-prdele-u-Merlina-co-to-je-asi-umřu!"

Harryho znejistěl Dracův hysterický tón, jasně v něm slyšel bolest a strach. Oči konečně přivykly světlu, ale kromě rozčíleného partnera neviděly nic, co by mohlo způsobit něčí smrt.

„Co se děje?!" vymrštil se na kolena a chytl blonďáka za paži, aby jej zklidnil a ochránil.

„Ne!" zaječel vyděšeně a odskočil mimo Harryho dosah. Vytřeštěné oči zalité slzami bolesti mu na chvíli zoufale spočinuly na obličeji, než na sebe Draco zběžně hodil několik svršků, zamumlal „Džok." a přemístil se.