Aeternus Copulatio III.

James... a to ostatní

„James." Harry spokojeně pokýval hlavou.

Blonďák, s hlavou pohodlně opřenou o jeho nahý hrudník, se nesouhlasně zamračil.

„James? Nic originálního teda..."

„Nepotřebuju originální... Chci mužné..."

„Tak co třeba Draco?" navrhl blonďák s uličnickým úsměvem.

„Draco? To je jméno pro slečinku," poškádlil černovlasý přítele a jemně ho políbil do vlasů.

Draco se pokusil nakopnout partnerovu nohu, která ležela v posteli hned vedle jeho, a v hrdle mu zabublal smích: „Já ti dám, slečinku!"

Harry smířlivě pohladil Dracovu paži a zahleděl se do stropu nad jejich hlavami.

„James. To by bylo ono... Je to jméno pro muže. Silného, vlivného, svobodného. Významného. Nebojácného.... Ne Harry, co bude vždycky malý kluk..." nespokojeně se zašklebil a Draco se znovu neubránil úsměvu nad malicherným tématem.

„Harry je hezké jméno. Milé..."

„Roztomilé," zapitvořil se Harry, „Harry je ňouma. Kluk. Harry je..." zamyslel se, jak ještě by mohl dehonestovat své jméno, „... papoušek."

Draco vyprskl smíchy, přetočil se v Harryho objetí na břicho tak, aby mu viděl do tváře a bradu si opřel o jeho hrudník.

„Takže kdyby sis mohl vybrat jméno, byl bys James – vážný a mužný" shrnul a v očích mu uličnicky blýsklo.

Harry, který si toho nevšiml, vážně pokýval hlavou a naklonil se, aby příteli vyšel vstříc s polibkem.

Draco se opravdu natáhl k Harryho ústům a než se jejich rty spojily, zamumlal tak, aby ho dobře slyšel: „Pojď ke mně, ty můj Jamie..."

***

„Pojmenoval jsi svého syna po mně?"

Draco zavřel oči.

Věděl, jak moc pošetilé je doufat, že ho to zachrání, ale potřeboval aspoň pár chvil mimo přítomnost. Takhle mu to nechtěl říct. Ne takhle, a ne právě teď. Ne, když se Harry celou dobu choval tak...

Vydechl.

Věděl, že musí něco říct. Slova sklouzla ze rtů tiše. Provázena smutným, unaveným pousmáním.

„U Salazara, Harry, čemu se divíš?"

Na okamžik ulpěl pohledem na černovlasém. „Proč se tak divíš, když moc dobře víš, že jsem to takhle nechtěl? Že jsem chtěl život s tebou. Že jsem tě miloval! Víš to! Tak proč se divíš?!"

Začal tiše a klidně, ale z ničeho nic pocítil, jak se mu dostává síly a jeho hlas začal nabírat na intenzitě, slova se mu nedařilo dál kontrolovat: „To ty jsi rozhodl, že se už neuvidíme. Vzpomínáš? Ty ses rozhodl zmizet. Ty ses rozhodl, že o tobě pět let vůbec neuslyším, že nebudu vůbec vědět, jestli žiješ! Tys rozhodl, že budu chodit k Weasleyům ptát se, jestli ses jim ozval... A věř mi, že už mi začínaly docházet záminky... Tys prostě rozhodl, že mi zmizíš ze života! Bylo to tvé rozhodnutí." B obviňujícím gestu máchl ukazováčkem směrem k Harryho hrudi a pohled šedých očí se zabodl do jeho obličeje. Draco zlostně zavrtěl hlavou. „Ale tohle rozhodnutí ti nenáleželo, Harry! Týkalo se nás obou. Rozhodl ses o mě, beze mě! Stejně, jako to udělal můj otec!"

Poslední slova zlostně vyplivl. Stavidla už byla zdvižena. Hlas se mu třásl zlobou a zklamáním. Sevřel dlaně v pěst.

„Napadlo tě vlastně někdy, co já? Že jsem tehdy sotva dýchal? Napadlo tě, jak těžký pro mě náš rozchod byl? Napadlo tě, například, že jsem na tvé zmizení nebyl vůbec připravený? Že jsem tě, třeba-kurva-potřeboval?!" Oči, upřené do Harryho pobledlé tváře se zúžily. „Udělal jsi všechna tahle rozhodnutí!" Rozhodil rukama, v gestu zoufalství zvrátil hlavu a nadechl se, aby sarkastickým hlasem postrádajícím kontrolu, pokračoval: „A dneska? Další tvoje rozhodnutí: udělat ze mě cizího. Tak ty ses rozhodl, že se pro tebe stanu cizím, Harry? Chovat se, jako bych ti kdy nebyl nejbližší?" pronesl se zvednutým obočím hlasem naplněným ironií a znovu zavrtěl hlavou: „Ale já nejsem cizí! Já-nejsem-cizí, Harry! U Merlina, udělal bych cokoliv, abych s tebou mohl být!" Znovu zběsile rozhodil rukama a ironicky se zasmál: „Udělal jsem cokoliv! Vždyť už třičtvrtě roku tahám děti po celé Británii, abych tě našel! Protože ty ses rozhodl, že pět let budu každý den přemýšlet nad tím, jestli jsi ještě vůbec naživu! Tak se netvař, jako bys tady byl jediná oběť." Hlas náhle zněl unaveně a zlomeně. Draco se několikrát těžce nadechl, pomalu pohledem opustil Harryho tvář a ramena mu poklesla pod tíhou zklamání. Pokračoval téměř šeptem: „Protože nejsi. I mně se to stalo! Miloval jsem tě, a pak... Nejsi tady jediná oběť..."

Harry prudce mrkal, aby zahnal slzy, které se mu hnaly do očí při Dracových slovech.

Kurva. Kurva, do prdele.

Byl takový debil!

Proč vlastně tak snadno zapomněl, jak tím vším trpěl Draco?

Jak ho tehdy nechal, aby ho objímal a líbal, i když mu to působilo muka.

Jejich loučení, kdy se k němu Harry sobecky tiskl, jako by zapomněl, že na každém z míst, jichž se dotýká, Draco cítí žár rozpáleného kovu.

Jeho náhlé zmizení v den Dracovy nenáviděné svatby.

Jediný dopis, jediná zpráva, slovíčko povzbuzení. Nedal mu nic.

Představoval si Draca Malfoye, smířeného, navyklého a nakonec spokojeného. Bohatého s pohodlným životem, mocí a vlivem. V bezpečí a jistotě.

Harry si zoufale zajel dlaněmi do vlasů a zavřel oči.

Byl jeho strach z další ztráty přiměřeným vysvětlením všeho, čím Dracovi dnes přitížil?

Pochyboval.

A mlčel.

„Běž domů, Harry."

Bývalý Zmijozel nepatrně pohnul prsty a dveře, do té doby zavřené, poskytující bezpečí a soukromí, se otevřely dokořán.

Harrymu trvalo jen pár vteřin, než beze slova poslechl. První krok byl těžký, váhavý. Ty další už následovaly jaksi automaticky.

Už znáte celý příběh z Dracovy strany... Co na to říkáte? A dá se tohle ještě nějak zachránit...?