Aeternus Copulatio III.

Kristeen Swanová

Do okna vytrvale narážela moucha.

To bzučení bylo nepříjemné a otravné, stejně jako její vytrvalá snaha dostat se ven z místnosti.

Po včerejším prudkém dešti náhle vykouklo sluníčko a dnešní den byl naopak nezvykle horký.

Kristeen měla pocit, že je všechno nepříjemně lepkavé, lepila se jí nejen uniforma k tělu, ale i dlaně ke stolu, nohy k botám, vlasy k obličeji.

Zívla a neochotně mávla hůlkou směrem k mouše. Ta padla na okenní parapet. Místnost se znovu zahalila do ticha.

To ticho Kristeen nenáviděla.

Když bylo ticho, byla nuda.

Měla ráda hluk a ryk, ráda sledovala lidi spěchající po ulici a nejraději ze všeho by se připojila k nim a spěchala s nimi – jedno kam.

Ale tady, v té široké vstupní chodbě a za jejím vysokým stolem, žádný ruch nikdy nenastal.

I když dobře věděla, že by mohl.

Její práce totiž byla nejen velmi nudná, ale také vysoce nebezpečná.

Musela si to připomínat každý den, aby jí alespoň na chvíli stoupl adrenalin v krvi a ona byla ochotná znovu se posadit do křesla za tím vysokým stolem ve vstupní hale.

Oficiálně byla vlastně recepční. Recepční v domě, kde byly jen kanceláře, do kterých si nikdy nikoho nikdo nezval. Oficiálně se jednalo o velmi nudnou práci... Ale přesto musela pravidelně docházet na zkoušky kouzlení, musela chodit na tréninky a na přeměřování míry magických schopností. Musela se zúčastnit těch komorních sezení, kde se proti ní a kolegům Rickymu a Anne postavil vysoký muž s jednou rukou a opakoval jim, že pokud se někdy někdo prořekne a prozradí sídlo utajeného bystrozorského odboru, pak oni, ti unudění recepční, budou první na řadě.

To oni první zemřou.

A tak musela každou směnu sedět za tím stolem, sledovat ruch ulice a občas pozdravit kouzelníka či čarodějku, kteří kolem ní prošli do pater budovy.

Kristeen byla družná a hovorná, byla ráda, když její kolegové přicházeli do práce a na krátko s ní prohodili pár slov.

Proto s nadějí vzhlédla, když se dveře do její vstupní haly otevřely.

Okamžitě se však znovu zabořila do křesla. Tohohle muže nenáviděla. Byl namyšlený, na slovo skoupí, dokonce ji ještě nikdy v životě nepozdravil.

A zároveň byl legendou.

Tolik toužila pracovat v jeho týmu, když do zaměstnání nastupovala. Tolik si přála, aby ji umístili právě do jeho oddělení...

Teď však už byla vlastně ráda, že se kontaktu s ním snadno vyhne. Nikdy jí nevěnoval jediný pohled. V jeho přítomnosti si připadala menší, než moucha, která stále ležela na okenním parapetu.

Muž za sebou zabouchl dveře a dlouhými kroky přešel halu. Už se chystal vstoupit na schodiště a zmizet Kristeen z pohledu, když si rozvzpomněla, že dnes zřejmě bude muset poprvé promluvit.

„Pane Pottere?"

Zareagoval tak rychle, jak se hodí na bystrozorskou legendu. Zastavil se v půli kroku, otočil po hlase a sjel dívku přísným, netrpělivým pohledem.

„No?" odvětil hrubě a Kristeen si uvědomila, že ač mu nikdy nestála za jediný pohled nebo pozdrav, moc dobře věděl, že kolem ní takřka dennodenně prochází.

Znechutilo ji to ještě víc.

„No??" zapitvořila se po něm a snažila se skrýt úlek nad vlastní drzostí.

Zelené oči se mu zúžily do tenkých čárek.

Rychle pokračovala „Máte tu vzkaz," a bradou pohodila k lístečku na pultu.

Pohledem přeletěl z její tváře k lístečku s jeho jménem a zpět.

„Od koho?" zeptal se úsečně.

Vadil jí způsob, jakým s ní mluvil, vadilo ji i to, jak se na ni dívá. Vadilo ji, jak okatě se nad ni povyšuje.

Trhla rameny: „To nevím."

Natáhla ruku a lísteček uchopila do prstů. Doufala, že když mu jej podá, brzo její teritorium opustí.

„Polož ho," přikázal tvrdě a ona překvapeně poslechla.

Lísteček teď ležel na pultě přímo před ní a kouzelník na něj mířil hůlkou.

Kdyby případnou kletbou minul, zasáhl by určitě ji.

Polkla.

„Co se děje?"

„Může to být past," odvětil netrpělivě a šlehl po ní vzteklým pohledem. Kristeen nepochybovala, že mu hlavou proletěly myšlenky o nekompetentních zaměstnancích.

Schválně vyzývavě uvolněně se zasmála.

„Aaaaha... Tak to není. Nejsem úplně blbá. Svou práci zvládám výborně."

Podíval se jí zpět do obličeje a hůlkou jí jako by náhodou mířil na prsa.

„Takže?"

„Takže co?" zašklebila se a dařilo se jí nešilhat po hůlce, jež ji mohla za pár vteřin zasáhnout do středu těla.

„Takže co jsi použila, abys zjistila, že to není past?" upřesnil svou otázku.

Zkoušel ji!

Zkoušel ji, nevěřil jí a ledabyle na ni mířil hůlkou, jako by to byla součást každé běžné konverzace!

„Všech deset nakázaných kleteb," odpověděla pohotově a on kývl.

„A to jsou?"

„Jedová, duchařská, obě Rossiho, Malcolmova nehynoucí, stíňová, elipsová..."

„Dobrá," přerušil ji a jeho hůlka se nepatrně vychýlila ze směru. „Co dál?"

Kristeen věděla, že pro běžné balíčky oněch deset nakázaných kleteb stačí. Věděla ale také, že tento byl adresován Harrymu Potterovi a proto se při zajišťování vzkazu speciálně snažila.

Byla ráda, že má co odpovědět.

„Dál jsem použila kouzlo pro zjištění míry použité magie..."

„To je vysoce pokročilé kouzlo," přerušil ji a ona jen prostě přikývla.

Ruku, ve které svíral hůlku, měl již volně spuštěnou podél těla.

Pokračovala: „Kletbu Sccenerectum, Alomarcus a... A zkoušela jsem taky, jestli to není hulák, abyste když tak neměl ostudu..."

S uznale zdvižným obočím se natáhl pro vzkaz.

Převrátil ho mezi prsty a pak se k ní znovu otočil.

„Otevřu ho tady," jeho jasný nečitelný pohled jí propaloval tvář „Pokud jste na něco zapomněla nebo něco neprovedla dokonale, budete mne muset zachránit."

Jeho pohled neuhnul ani o píď a ona se ze všech sil snažila nepolykat nervozitou.

„Pokud se ale nic nestane," jeho oči se konečně sklopily k dopisu „přijďte za mnou do kanceláře, až tady dnes skončíte..."

Kristeen se zatajil dech.

Bude u něj pracovat? V jeho týmu? On osobně ji přijme?

Cítila, jak se jí potí dlaně, když sledovala, jak lístek pomalu rozvazuje.

Jeho oči přeletěly několik drobných řádků.

Zdálo se jí to, nebo se doopravdy zapotácel?

Neřekl už ani slovo, nevěnoval jí pohled a náhle nejistým, zbrklým krokem vyrazil ze dveří ven do ulic města.