Tell me reason why..

Part #7

"Spí, a ty bys měl taky." zvedl se Ryan a tiše vyplul dveřmi na chodbu.
-----

Zhluboka jsem se nadechl a padl zpět do polštře. Protřel jsem si oči a zamrkal do stropu. Prohrábl jsem si rukou vlasy a jemně za ně zatahal, aby se neposlušné pramínky rozmotal. Znovu jsem se posadil a vyhodil nohy na postel, načež jsem je smotal do tureckého sedu. Dal jsem obličej do dlaní a zapřel se lokty o kolena.

Útěk.

Já s Ryanem běžící po chodbě, vláčící za sebou Destire, která jen chvilku před tím z nám neznámého důvodu omdlela.
Vybíháme schody k hlavním dveřím po dvou. Povyhodím si Dess v náručí. V uších mi pulzuje krev, jediné co vnímám, je moje zrychleně bušící srdce. Nevnímám padající sloupy za námi, ani Ryana volajícího mým směrem. Vybíhám ze dveří a nechávám je chvíli pootevřené, dokud jimi nevypadne i Ryan. Ovane mě zimní vítr a já jsem rád, že jsme venku. A živí.
Pořád s Destire v náručí, klopýtám kousek po trávě, až nakonec zmoženě dopadám na tvrdou zem, a nechávám Detsiriinu hlavu dopadnout na mé rameno.
Přerývavě se nadechuji a chvěje se mi tělo, jak vykašlávám zbytky kouře z plic.
Vyčerpaně si prohlédnu Destire, jestli je v pořádku a neutrpěla žádné zranění, přičemž ji nevědomky líbnu na čelo.
Po několika minutách, kdy ze mě konečně pomalu vyprchává adrenalin, začínám pociťovat bodavou bolest vystřelující od beder a postupující až k zátylku.

"Ryane..?" lehce ze strachem pootočím hlavu za sebe, když ucítím na zádech něčí pohled.
V hlavě mi tepe krev.
Ryan mi zděšeně visel pohledem na zádech.
"T-tvoje záda."
-----------
p.a. - Ahoj, všichni!
Už předem se vám všem omlouvám za tak krátkou část, ale jsou svátky a tak, takže jsem se k tomu nějak nedostala...
Jinak.. Ó můj bože, vy jste úžasní! Pár dní se sem nepodívám, a už tu je 250 reads!! Moc vám děkuju, hlavně těm, kteří číst neskončili u prvního dílu, a těm, kteří mi tu nechávají nějaké ty votes! <3