Tae je na zahradě sám.
Je brzy ráno, jeho rodiče spí, jeho kamarádi taky stále spí.
Dnes je mu sedmnáct.
Až odbije osmá ráno, bude bez mé pomoci mrtev.
Dívám se, jak si maluje. Opravdu se vždy když ho vidím zlepšuje.
Přemýšlím, jestli se mu ukázat. Naposledy s ním promluvit.
Co když zděšný uteče?
Pomalu jdu k němu a sleduju jeho záda.
Se zadrženým dechem mu zakrývám oči dlaněmi.
"Kdopaaak?" Ptá se.
"Až se otočíš Nekřič. Nic ti neudělám."
Slyším, jak polkl.
"Jsi můj strážný ďábel?"
Pustím ho a on se rychle otočí.
Chvíli si mě prohlíží a já čekám, že každou chvíli zakřičí a pokusí se mě probodnout tužkou.
Ale on se usměje a chytí můj dráp do pravé ruky. Zase mu po prstech stéká krev.
Dívá se na ní.
"Takže jsi skutečný. Ta krev je důkaz."
Ukáže mi levou ruku s jizvou.
"Víš co to je? Že?"
"Počkej, ošetřím ti to."
"Ne! Je to důkaz, abych si mohl touto druhou jizvou připomenout, že nejsem blázen."
Drží si zkrvavenou ruku v druhé a stále se usmívá.
"Jak se jmenuješ?" ptá se.
"Jungkook." Chvíli nad tím přemýšlí a pak se směje.
"Takže ten kluk si byl ty! Vážně mě sleduješ, dáváš na mě pozor. Proč to děláš?"
"Protože tě mám rád Tae." Usměju se zatímco za zády pevně svírám dva kusy pergamenu.
"A... ten tvůj kamarád? Kluk mého kamaráda?"
"Můj bratr."
"Viděl jsem ho zabít hodně lidí. Že Yoongimu nic neudělá?"
"Neboj se. On ho má rád."
"Co to držíš?"
"To nic."
Pomyslím na to, co by se stalo, kdybych ty dva papíry nakonec nezničil.
Tae by umřel. A já bych jeho duši vlastnoručně musel dovést k nám.
Yoongi by umřel.
A já bych jeho duši musel vlastnoručně dovést k nám.
A bez něj by zemřel Jimin.
A já bych jeho duši musel vlastnoručně dovést k nám.
Cítím, jak moje ruka nechává pomalu papíry vzplanout.
"Ahoj Tae. Doufám, že z tebe vyroste počestný muž a nebudeš muset k nám."
Tae se zasměje a nakloní se ke mě. Dal mi pusu na tvář.
"Tae!" Z domu se vyhrne jeho mamka a nese k nám jakousi krabičku.
Tae zmateně zatěkal pohledem na mě a na mamku.
"Vidíš ho mami? To je Jungkook."
Mamka se na ně podívá a beze slova se usměje.
Z krabičky vytáhne prášek a Tae si ho poslušně dává do pusy a polyká.
Mamka ho hladí po vlasech a pak odchází.
"Ahoj. Třeba se ještě uvidíme."
"Ne."
Tae nakloní hlavu na stranu a já začínám pomalu mizet.
Zničení těch papírů znamená porušení pravidel.
A porušení pravidel znamená smrt.
Není to bezbolestné. Ale není to tak strašné.
Tae vyděšeně sleduje, jak mu mizím před očima. V očích se mu lesknou slzy.
"Neodcházej."
Dřív než mu stačím říct, že vše bude dobré, jsem pryč.
Nejsem.
Já-
