V dortu byla zabodnuta jedna svíčka. Její plamen se v mírném vánku třepotal, ale trpělivě se držel.
To jsem neměl vůbec dělat. Ale stejně jsem tam byl, schovaný ve větvích stromu.
Díval jsem se na velký dům s hezkou zahradou. Člověk by si těžko dokázal představit, že rodina co v něm žije ještě před necelým rokem bydlela v polorozpadlé barabizně.
Za ten luxus mohl muž vděčit jen a jen jeho ročnímu synovi, který ležel na dece v trávě a zaujatě sledoval jakýsi hmyz.
Jizvu na jeho dlani jsem viděl i z takové dálky.
Usmál jsem se. Dítě poroste do krásy, jde to vidět už teď.
Cosi mě zašumralo u nosu. Nešlo tomu zabránit.
"Hepčí!" Vyšlo ze mě.
Než jsem stihl zmizet, dítě dole se otočilo.
Setkali jsme se pohledem.
Levou dlaň zvedlo ze země a zamávalo ke větvím.
"Podívej na našeho Taeho. Mává ptáčkům ve větvích."
Žena na zahradě se sehla ke svému dítěti a pohladila ho po chmýří na hlavě.
Ačkoliv jsem nechtěl, zmizel jsem.
"Bratře, vypadáš... šťastný."
Zvedl jsem pohled k Jiminovi pohled. Zrovna seděl se zavřenými víčky v meditační póze a věci kolem něj divoce poletovaly. Kdyby se nesnažil uklidnit, vybouchla by celá místnost.
"Nemůžu snad?"
"Je to podezdřelé."
"Klid. Nic se neděje." Věci kolem něj začínají pomalu klesat k zemi.
"Už je po všem?" Ptá se.
"Jo. Měl by si s tím začít něco dělat. Třeba se jít léčit."
Za radu mi poděkoval akorát výsměchem.
"Velkou moc nezkrotíš. Nezbývá mi než akceptovat, že rozerve okolí kolem mě."
"Přitelkyně sestry třetí manželky otce tak dopadla. Jají moc byla příliš ovládána jejími emocemi. Když ji ta sestra podvedla s bratrem druhé manželky, vypadalo to, že vybuchne celé podsvětí. Ale její tělo to nevydrželo a zevnitř bylo rozežrané." Nezaujatě do jsem do úst vložil hrozen a usmál se na vyděšeného bratra.
"Jungkooku. Vím, že se to může stát. Mám strach."
Trhl jsem sebou.
"Strach?"
Jimin kývl hlavou a zem se začala třást. Míša s ovocem se roztřístila o zeď.
"Jimine. Neboj se. Nic takového se nestane, žertoval jsem, hlavně se uklidni."
Zemětřesení začalo pomalu ustávat. Pečlivě jsem si bratra prohlédl. Nepřítomně zíral do země.
Myšlenka, jak mu pomoct mě sžírala dlouhá léta. A ačkoliv se pár nápadů dostavilo, byly k ničemu a jeho stav byl horší a horší.
"Bude to dobré Jimine. Uvidíš, na něco přijdeme."
