V kolébce si malé dítě vsunulo drobný palec do úst.
Moje tělo na malého chlapce v peřince vrhalo temný stín.
Prohlížel jsem si ho. Dlouho.
Kim Taehyung.
Na jeho nevinné tváři se objevil úsměv.
Údivem mi klesla čelist. Z takové blízkosti jsem dítě nikdy neviděl.
Děti jsou jako nepopsaný kus papíru. Nikdo neví, čím se naplní. Pak najednou už není místo kam psát.
Vím, kdy se jeho listina naplní, ale čím, nemám zdání.
Dítě najednou otevřelo oči.
Cukl jsem sebou, připraven na útěk.
Dítě se ale ani nehnulo. Upíralo na mě temné, velké oči. Z pusy vytáhl ručku a začal ji natahovat k mé tváři. Pak i druhou.
Nevěřícně jsem zamrkal. Vrtěl prstíky a vyčkával, potichu a klidně.
Opatrně jsem k němu natáhl prst. Malá pěstička se nedočkavě natáhla po dlouhém drápu. Dech se mi zastavil v plicích. Po malé ručičce stekla jeho vlastní krev. Ani nemrkl.
Opatrně jsem od něj dráp oddálil.
Dítě se zasmálo a krvavou ruku strčili zpět do ruky.
Můj žaludek udělal kotrmelec. Nebyla to nechuť. V těle se mi rozlétlo hejno motýlů. Byl to krásný pocit.
Rty se mi roztáhly do úsměvu.
