Kdysi jsem měla panenku…
Byla to krásná porcelánová panenka. Taková jako každá jiná. Měla zvlněné, dlouhé blond kadeře. A černé oči. Měla krásné růžové a červené šaty s krajkou na okrajích. Byla to panenka, co jsem dostala od maminky jako malá. Myslela jsem si, že je to nejlepší panenka co existuje. Byla dokonalá. Moje babička vlastnila až padesát panenek stejného druhu. Všechny byly velmi krásné. Ale tu blonďatou s červenými šaty si budu pamatovat navždy…
Odstěhovala jsem se od svých rodičů do vlastního bytu. Právě jsem se dostala na vysokou školu, měla jsem celý svůj život před sebou. Mohla jsem si vybrat svou vlastní životní cestu. Jednoduché jako facka. Vybrala jsem si psychologii - Předmět co mě velmi zaujal a začal mě strašně bavit. A navíc, máma byla zdravotnice a táta terapeut. Pro mě jasná volba. Ale být tak daleko od svých přátel a rodiny pro mě nebylo tak jednoduché jak, se zdálo….
Jistě, můj spolubydlící byl milý člověk, nebyl to zrovna někdo, kdo by se rád bavil. Nejsem člověk co jen tak sedí zticha v pokoji a s nikým nemluvím. Jenom když musím. Měla jsem ráda, když jsem se mohla vytratit z bytu a mohla jsem si vyrazit za svými přáteli. Ale já jsem na ně neměla čas. S nikým jsem se nebavila, jenom když jsem potřebovala pomoc od svého učitele nebo když spolubydlící zapomněl koupit mléko. On byl přinejmenším samotář…
Domácí úkol byla jediná věc, co mě rozptylovala od pocitu osamění. Na přátele jsem doopravdy čas neměla. Přátelé se po tom všem zdála jako věc co vás zatěžuje od práce. Neměla jsem čas jít na žádnou párty, natož abych se s někým seznamovala. Bylo to všechno na nic, ale táta by mě svlékl z kůže, kdybych studium ukončila.
Jediná věc, co mi zde připomínala rodinu, byla porcelánová panenka. Hračka z dětství. Sledovala mě ve spánku z poličky nad mou postelí. Svěřovala jsem se jí se svými problémy. To jsem celá já, milovnice panenek.
Ale tohle je kurva špatná panenka.
Jak šel čas tak jsem se snažila chodit více mezi lidi. Škola byla čím dál namáhavější, měla jsem jí plnou hlavu. A začala jsem na tom být psychicky špatně. Ale nemohla jsem to všechno ukončit a odejít, ne po tom, co mi moji rodiče zaplatili všechno přes školu až po auto. Musela jsem tu prostě zůstat a dokončit studium s co nejlepším výsledkem. Opravdu jsem na tom tvrdě pracovala. Ale každým dnem moje nenávist k lidem rostla a já jsem potřebovala alespoň hodinu denně na to být sama, abych si urovnala myšlenky. Každý den to bylo těžší a těžší. Dalo by se říct, že mnou můj spolubydlící pohrdal. Ale já jsem mu to nedávala za zlé. Chovala jsem se jako idiot. Odmítla jsem podíl na domácích pracích - na stírání podlahy, vynášení odpadků ... Ale já jsem to nemohla dělat. Byla jsem pomalu stahována do černé díry samoty…
A s osamělostí přišla paranoia.
Zpočátku jsem osamělost pokládala za samozřejmost. Ale dosáhlo to do takové míry, že jsem se musela někomu zoufale svěřit. Ale ve škole to nešlo. Všude byli zadumaní hloupí studenti, co se starali jenom sami o sebe. Bylo to o nervy. Zamkla jsem se v pokoji. Už jsem nechtěla ven. Musela jsem zrušit svoji účast na spoustě přednáškách. Ale to jim nevadilo. Neptali se proč. Takže jsem zůstala ve svém pokoji úplně odříznutá od světa. Byl to jako začarovaný kruh, ze kterého se nedalo utéct.
Pak se to stalo. Z mého pokoje se stalo vězení. Nejedla jsem. Nemohl jsem. Dokonce to dosáhlo do bodu, kdy můj introvertní spolubydlící zaklepal na dveře mého pokoje, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Ale já mu nešla otevřít. Jenom jsem mu řekla, ať jde pryč. Odešel.
Už se ani nepokoušel klepat podruhé. Byla jsem tu jen já. Já a moje panenka co mě hlídala.
Nastala noc.
