What One Night Can Do

Cesta do Bratislavy

Brzké vstávání, rychle se nachystat, vzít si kufr, skontrolovat jestli mám vše, čekat na starší bratry a vydat se na nádraží.

Tohle byl plán na mé ráno, který už je hotový. Teď čekáme s bráchama na zbytek týmu.

,,Můžu se s tebou vyfotit?" Zeptala se mě holka, které mohlo být tak patnáct.

,,Jasně." Usmála jsem se. Podala mi mobil a vyfotily jsme se.

,,Děkuji a moc ti přeji to vítězství v té kategorii Choreograf roku." Usmála se a objala mě.

,,Díky." Poděkovala jsem. ,,Tak ahoj." Usmála se. Rozloučení jsem jí opětovala a vydala se zpátky za brácháma.

,,Ségra tady seš. Tohle je Kuba Vrána. Můžeš mu říkat Havran." Představil mi Hynek Havrana. Jak mu mám říkat.

,,Těší mě." Usmála jsem se. On se taky usmál a pozdrav mi opětoval.

,,A jak se vlastně jmenuješ ty?" Zeptal se.

,,Jsem Anastázie. Můžeš mi říkat Aňo nebo Stázko." Usmála jsem se.

,,A tamhle jdou kluci." Řekl Tomáš a vydali jsme se ke klukům.

,,Čau hoši." Křikl Hynek. Kluci taky něco zakřičeli.

,,A kdo je tohle?" Zeptal se nevímkdo.

,,To je moje sestra Anastázie. Je jí dvacet jedna, přítele pokud vím nemá, ale to vy vědět nepotřebujete." Usmál se Tomáš.

,,Jsem Dominik Kubalík." Představil se.

,,A já Radko Gudas." Upozornil na sebe. Dál se mi pak všichni představovali. Stejně jsem si pamatovala asi tak tři. Kromě bráchů.

,,Tak jdem." Usmál se Vrána. Budu mu tak říkat.

Kývla jsem. On se chvílemi fotil s fanouškama.

,,Co vlastně děláš nebo studuješ?" Zeptal se.

,,Jsem profesionální tanečnice. A nestuduju nic." Usmála jsem se.

,,Takže tancuješ." Ušklíbl se. Já kývla.

,,Nenabaluj mou sestru." Řekl naštvaně Tomáš. Vrána zakroutil hlavou a něco zamumlal.

,,Běž první." Usmála jsem se. On kývl a šel po schodech do vlaku.

,,Podej mi kufr." Usmál se. Já mu ho podala. Pak mi nabídl ruku. Já ji přijala a s jeho jsem nastoupila do vlaku.

,,Couple goals." Zašklebil se Kubalík.

,,Fakt vtipný." Falešně jsem se usmála.
Pak jsem za Kubou, odkdy mu říkám Kuba? Za Vránou do vlaku hledat své sedadlo.

Měla jsem sedadlo s číslem 29, mělo by to být u uličky.

,,Tak tady to je." Řekl Kuba, když našel své sedadlo. Podívala jsem se na číslo.
27 , 29.

,,My sedíme vedle sebe?" Zeptala jsem se. On pokrčil rameny.

Už jsem si chtěla zvednout kufr, ale někdo mě předstihl. Podívala jsem se na Vránu pohledem to nemyslíš vážně?

Sedla jsem si vedle něho a vytáhla si mobil a sluchátka.

,,S kým si budu povídat?" Zeptal se.

,,Sám se sebou." Odfrkla jsem.

Zamumlal něco ve stylu ale já se budu nudit. Sorry Kubíčku, ale já tuhle jízdu nehodlám prokecat.

,,Nechceš si aspoň chvíli povídat?" Zeptal se.

,,Chvíli." Řekla jsem. On se zaradoval jako malý dítě. Ikdyž to asi je.

,,Takže o čem si budem povídat?" Zeptal se.

,,Mě je to jedno." Pokrčila jsem rameny a dodala : ,,ale stejně za chvíli usnu, protože jsem moc nespala."

Nespala jsem, protože jsme s kámoškou byly kalit a trochu jsme to přehnaly.. Trochu... Hodně jsme to přehnaly.

,,By mě zajímalo proč." Zasmál se.

,,Nebudu říkat." Usmála jsem se.

,,Si se někde v klubu ožrala." Hádal. Já kývla.

On pak něco mlel, ale já ho neposlouchala. Po chvíli jsem usla. Bez vědomí co dělám jsem si položila hlavu na jeho rameno.