Ležím uprostřed té nejrozkvetlejší louky,
pod tou nejjasnější hvězdnou oblohou.
Kolem sebe slyším tiše šeptat brouky,
pokračovat v cestě dál už nemohou.
Nekonečný čas zastaví se ve vteřině,
broučci upadají do hlubokého spánku.
Luční kvítí zahalí se v noční peřině,
a já začnu tančit v neposedném vánku.
Světlušky poletují kolem mých vlasů,
a já si utrhnu ten nejkrásnější jarní květ.
Nevnímám našeptávání těch cizích hlasů,
naprosté ticho rozléhá se na celý svět.
Měsíc v úplňku září na všechny strany,
třpytící se hvězdy tvoří temný plášť.
Jemně zahojí veškeré staré rány,
zastaví i ten nejsilnější pláč.
Schoulím se mezi tajemné luční kvítí,
počítáním nezbedných beránků náhle usnu.
Tvá hvězda na mou dalekou cestu posvítí,
otevírá se nebeská brána do říše snů.
YOU ARE READING
Básničky...
PoetryPapír a tužka. Pocity a slzy. To všechno stačí k tomu, abych mohla psát. #22 .... 19.12.2016 #17 .... 2.1.2017 #13 .... 3.1.2017 #8 .... 13.12.2017 #7 .... 14.12.2017 #4 .... 16.12.2017 #1 .... 7.8.2018 🖤
