Void - New enemy: Dread doctors

Dozvuky

Z pohledu Scotta
„Když jsem ji viděl naposled, její kopí trčelo z hrudi jejího bratra. Odhalila to, že on je bestie, a zabila ho. Potom jsem se vytratil z Francie.“ Řekl Nogitsune a zadíval se na mě.
„Nesmíme dovolit, aby se Bestie vrátila.“ Řekl Argent.
Nogitsune vstal. „Když mě omluvíte.. Stiles potřebuje jíst.“
„Půjdu s tebou.“ Řekl jsem.
„Nebude to hezký pohled, Scotty.“ Zavrtěl hlavou.
Tohle byl Stiles. Poznal jsem to.
„To je mi jedno. Nenechám tě tam jít samotného. Obzvlášt, pokud Bestie zná Nogitsune.“ Trval jsem si na svém.
„Dobře..“ Přikývl. „Pojďme.“
Vyrazil jsem za ním. Vlastně jsem byl i zvědavý. Zajímalo mě, jak to vypadá, když je wendigo na lovu.
Podíval se na mě a usmál se. „Myslím, že to vážně nechceš vidět..“ Řekl.
Četl mi snad myšlenky?
„Chci.“ Řekl jsem.
„Hej, Scotte..“ Řekl najednou.
„Hm?“ Zeptal jsem se.
„Ty děcka ze školy.. Nechal jsem za sebou pořádnou spoušť, že?“ Zeptal se.
Vzpomněl jsem si na mrtvou učitelku a pár jen o rok mladších spolužáků, které jsem našel s rozervaným hrdlem na chodbě.
„Deaton mi říkal, že pokud wendigo ztratí kontrolu, je potřeba jej okamžitě zabít. Když jsem viděl tvoje oběti.. Myslel jsem si, že už je pozdě. Vypadalo to, že jsi je zabil pro zábavu.“ Řekl jsem.
Zavrtěl hlavou. „Byl jsem strašně naštvaný. Poslední dobou.. Mám problémy ovládat svoje emoce. Nogicune mi v tom nijak nepomáhá. Spíš ještě podporuje moje zvrácenosti. Mám strach. Že ztratím sám sebe.“
„Vím, že bych se nejspíš neměl ptát..“ Začal jsem.
„O co jde?“ Povzdechl si Stiles.
„Co jsi udělal se zbytky toho doktora?“ Zeptal jsem se.
„Jak často vyvážejí kontejner od nemocnice?“ Zeptal se.
Zamračil jsem se. „Až, když je plný. Proč?“
„Pojď za mnou.“ Řekl a rozběhl se k nemocnici.
Co se dělo? Mělo to souvislost s mou otázkou? Co to mělo společného s kontejnerem za nemocnicí?
Přeskočili jsme plot a šli k velkému zelenému kontejneru. Používal se na veškerý odpad. Po chvíli se zastavil.
„Cítím to.“ Řekl se slzami v očích.
Nadechl jsem se. Ve směsi pachů jsem rozpoznal pach spáleného masa.
„Je to..?“ Zašeptal jsem.
„Já se omlouvám..“ Řekl roztřeseně. „Měl jsem hlad. Ztratil jsem kontrolu. Bylo to tu noc, co jsem se proměnil.. Nechtěl jsem ho sníst.“
„Tvůj otec o tom nikdy nesmí vědět.“ Řekl jsem.
Pokud by se o tom Stilinski dozvěděl, mohly nastat dvě možnosti - buď by zamaskoval to, že to udělal jeho syn, nebo by natvrdo poslal Stilese sedět.
„Myslím, že si nezasloužím být tvojí betou.“ Řekl.
Chytil jsem ho za rameno. „To proto ses přidal k Theovi?“
Přikývl.
„Stilesi, moc dobře víš, že pokud mi všechno vysvětlíš, vždy najdeme nějakou cestu. Ano, přiznávám, trochu jsem to přehnal, když jsem se dozvěděl o Donovanovi. To jsem, ale netušil, co se skutečně stalo. Každý máme v sobě zlo, se kterým musíme žít.“ Řekl jsem.
„Takže ti to nevadí? Že máš ve smečce vraha?“ Zeptal se.
Usmál jsem se. „Už jsem ti jednou řekl.. Ty nejsi vrah. Ty jsi wendigo.“