Void - New enemy: Dread doctors

Identita Bestie

„Víš vůbec, po čem jdeš?“ Zeptal jsem se tiše, když Marie-Jeanne procházela kolem mého stolu.
Zastavila se. „My se známe?“
„Slyšela jsi někdy o kicune?“ Zeptal jsem se a kopl k ní židli.
Podívala se na ni, potom na mě a posadila se. „Liščí duch, schopný posednout člověka.“
Přikývl jsem. To bylo správně.
„Ty jsi kicune?“ Zeptala se.
Přikývl jsem.
Vytáhla nůž a sekla po mně. Zasmál jsem se a přemístil se za ni dřív, než stačila čepel prolétnout místem, kde jsem seděl.
„Nejspíš toho moc nevíš o japonské kultuře, že?“ Usmál jsem se.
Prudce se otočila. Vyrazil jsem jí nůž z ruky.
„Ty nejsi jen tak ledajaká kicune.. Ty jsi Nogitsune. Yako. Yokai. Void. Máš hodně jmen. Zlomyslná kicune, žijící ze svárů a bolesti.“ Řekla. „Co chceš ve Francii?“
„Řekněme, že se tu dějí mnohem zajímavější věci, než v Japonsku. A jen tak mezi námi..“ Přiblížil jsem pusu k jejímu uchu. „Já vím, kdo je bestie.“
Odtáhl jsem se a šel pryč. Když jsem vycházel z hostince, stále za mnou zírala.
Potloukal jsem se po vsi. Neměl jsem co dělat, ale její další kroky mě velmi zajímaly. Viděl jsem, jak tvořila ten oštěp. Jak jej potřela svou krví. Bylo to stříbro. To by mohlo fungovat. Teoreticky.
Zašel jsem do lesa. Slyšel jsem za sebou kroky, což mě donutilo zastavit. Slyšel jsem zvuk taseného meče. Chladná špička čepele se pak dotkla mého ramene.
„Víš, že mám schopnost se léčit?“ Zeptal jsem se.
„Vyléčil bys useknutou hlavu? Vážně o tom pochybuji.“ Zasyčel on.
Usmál jsem se. „To bych léčit nemusel. Jednoduše bych si našel nového hostitele.“
Cítil jsem, jak stuhl. „Kdo jsi? Ty nejsi Augustin.“
Hmm.. Takže tohle bylo jméno mého hostitele? Augustin? Marie-Jeanne to poznala hned. Věděla, že jsem něco nadpřirozeného. Přisuzoval jsem to jejím schopnostem lovkyně. Netušil jsem však, že i on to pozná. Musel nás vidět se spolu bavit. Slyšel nás snad? To by ovšem znamenalo..
„Víš, že po tobě jdou?“ Zeptal jsem se. „Marie-Jeanne po mně nejde, jelikož ví, že by mě stejně nedostala. Ovšem na tebe, la bete, má spadeno celá vesnice.“
Otočil jsem se. Viděl jsem znechucení v jeho obličeji. Usmál jsem se. Jaký to krásný výraz. „Myslím, že by ses neměl starat o mě, ale radši bys měl utéct a pokoušet se zachránit si kůži, než lovecká skupina vyrazí. Nebo snad chceš mou pomoc? Sebastiane?“