Void - New enemy: Dread doctors

Pobavení

„Pokud mám od někoho přijmout pomoc je dobré vědět, kdo ten někdo je.“ Řekl on.
„Marie-Jeanne neví, že to ty jsi Bestie, že?“ Zeptal jsem se.
Cítil jsem, jak se mi čepel zaryla do ramene a pramínek krve, který stékal dolů po mé kůži. Usmál jsem se a udělal krok zpět. Rána se okamžitě zahojila.
„Ty jsi nadpřirozená bytost, že?“ Řekl on.
„Hai, Sebastian-Chan.“ Usmál jsem se.
„Jsi Japonec?“ Procedil přes zuby.
Už jsem dál nedokázal skrývat pobavení, které ve mně vzbudily všechny události, kterých jsem byl svědkem Lidé byli zábavní. A vlkodlaci směšnější, než cokoliv jiného.
„Vadí to snad?“ Uchechtl jsem se.
„Ty fámy, co jsem slyšel..“
Viděl jsem, jak mu naskočila husí kůže. Můj úsměv byl větší a děsivější, než kdy dřív.
„Už jsme se jednou setkali. Dvě noci zpět, ses mi pokoušel rozpárat hrdlo.“ Řekl jsem a přejel po jizvách, které mi zůstaly na hrdle po jeho drápech. Z nějakého důvodu se to nezahojilo.
Chytil se za břicho a sklouzl na zem. Nůž zacinkal o udusanou půdu.
„Hm..?“ Usmál jsem se. „Zdá se, že máš stále ještě můj pozdrav.“
„Ty zrůdo..“ Zasyčel on.
Rozesmál jsem se. „Já? Zrůda? Ale můj milý Sebe.. Já jsem jenom tichá liška slídící kolem. Nezapojuji se do boje. Maximálně tak ukončuji trápení těch, které jsi ty sám rozpáral.“
Zabodl jsem prst do jeho hrudi. Viděl jsem, jak ztuhl. Má hra se začínala dařit. „Oh ano, milý Sebi. Posbíral jsem po tobě většinu mrtvol. I když, v době, kdy jsem je našel, ještě mrtvé nebyly. Tedy většina. Odebral jsem jim veškerou bolest. Z té totiž žiju, víš? Připravil jsi mi hotovou hostinu a já ti jsem za to vděčný. Takže to ber tak, že tohle varování bylo malé poděkování za to, co jsi pro mě nevědomky udělal. A ano.. Tohohle kluka ses pokusil zabít také. Stačil jsem jej posednout dřív, než zemřel. Přeji ti hodně štěstí v dalších dnech. Ona je velmi silná a odhodlaná zničit bestii. Dřív, nebo později, ti vrazí oštěp do hrudi. A víš ty co?“ Řekl jsem a přiblížil svá ústa k jeho uchu tak, aby následující slova mohl slyšet jenom on. I když jsem se už dávno ujistil, že jsme tu úplně sami.
„Já tu budu. Budu tu až do konce a budu sledovat, jak tě zabije. Počkám.. Počkám do toho momentu, kdy uvidím tvoje srdce nabodnuté na špičce jejího kopí. A můžeš mi věřit, milý Sebe, že se budu bavit...“
S tím jsem se usmál a odešel. Potřeboval jsem vidět. Vidět všechno. Proto jsem zamířil za Marie-Jeanne. Nehodlal jsem se dál vměšovat do této události. Hodlal jsem být pouze nestranný pozorovatel. Jenom kvůli tomu, abych mohl vidět výraz lovkyně až přijde na to, že jejím cílem je její vlastní bratr..