Who am I? [Legolas, CZ]

18. chapter

*Legolas*
Běžel jsem. Uháněl, bez cíle či racionálního důvodu. Alespoň tak to muselo působit na mé předešlé přihlížející. Kdyby tak jen tušili. Prodíral jsem se skrze přírodní překážky a bojoval s každou větvičkou. Vdechovat dostatečné množství kyslíku se zdálo být čím dál náročnější. Každý z kořenů a houštin jako by se zde zjevoval jen za účelem ztížení mého úprku. Znovu jsem zakopl, ovšem tentokrát jsem s doprovodem tupého bouchnutí, nalezl sám sebe, obličejem napřed, v objetí blízké roklinky. Rezignovaně jsem si povzdechl a převalil na záda. Pohled jsem upíral k tmavnoucí obloze, ale očima hledal něco zcela jiného. Odpovědi. Ačkoli jsem byl jediný, kdo znal celé pozadí příběhu, vystávaly s tím i jiné skutečnosti. Například mé momentální rozpoložení, netuším, co sám se sebou provést nebo jak s tímto věděním naložit. Příliš dlouho již nesu toto břemeno a můj nesmrtelný život mi není nijakou úlevou. Tázal jsem se sebe samého, zda opravdu může být toto mým osudem, zda toto je ona životní slepá ulička, kdy jediné, jež může nastat jest smíření. Prsty jsem zaryl do mokré půdy a prudce vydechl. Jsem tak unavený. Nikoli však z mého útěku, jsem znaven ze samoty, jež toto břemeno přináší. Tlukot srdce se uklidňoval a z těla začínal vyprchávat adrenalin. Počal jsem pociťovat každou drobnou odřeninku způsobenou pádem a žízeň sídlící v mém hrdle. Mé vytříbené smysly okamžitě zbystřily ve snaze postarat se o uhnané tělo. Šum. Poblíž protéká voda, uvědomil jsem si. Znaveně, aniž bych se pokoušel vstát, jsem se po čtyřech přemístil k onomu pramínku. Cítil jsem, jak mi tepe krev ve spáncích... bez rozmyslu jsem ponořil celou hlavu do blahodárně studené tekutiny. V kontrastu s jinak teplým jarním dnem mi voda připadala jako krystalky ledu, které se mi pokouší provrtat skrz spánky až do hlavy. Bylo to vítané rozptýlení od onoho ochromujícího nic, které jsem k sám sobě jinak konstantně cítil. Pevně jsem k sobě tiskl víčka a dlaněmi omýval zmořený obličej. Špína a kapky krve z drobných odřeninek se začaly vymývat a volně přidávat do nekonečných vod průzračného pramínku. Mé rysy se povolily, pocítil jsem mírnou úlevu. Alespoň po stránce duševní. Spustil jsem ruce zpět na zem a zhluboka vydechl, chvíli jsem tak sestal, nevědomky o přicházejícím a cítivše se na pár okamžiků být v poklidu.
Dokud jsem neotevřel oči.
Zíral na mě.
Někdo za mnou stál.
Pravá ruka instinktivně vystřelila pro dýku, ale setkala se s nesouhlasem nedoléčeného ramena a ostří jen bezvládně padlo přede mne. Oči mi střelili k neznámému nebezpečí, ale nikdo za mnou nestál. Vzduch v hrudi se zasekl a mé uši byly v plné pohotovosti, ale vše se zdálo být v poklidu. Tak koho můj zrak v oněch vodách spatřil? Naposledy jsem se rozhlédl po ztmavlém lesu a nedůvěřivě navrátil pozornost šumícímu pramínku. Opatrně jsem znovu nahlédl přes okraj... A znovu tam je! Ale tentokrát pohledem neuhýbám, ba naopak nakláním se k obrazu narušitele blíže. Znovu mě nerozhodí.
Ó, jak já se jen zmýlil.
Z hladiny na mě hleděl krajan. Elf. Jeho téměř porcelánovou, byť stále mírně nasnědlou, pleť protínali dvě oči modřejší, než jakákoli tůň. Rty mírně pootevřeny v nechápavém údivu a celá tvář orámována slunečně světlými prameny  vlasů, jež pomalu začaly přesahovat délku ramen, a díky stále přítomným kapkám vody, sestávaly rovné jako už mnoho let ne. Vypadal tak... čistě a nejen fyzicky. Levá ruka instinktivně založila visící pramínky za špičaté ucho. Ramena se posunula dozadu a ústa stiskla v pevnou linku.
Už jsem strach neměl.
Hledím na sebe, tedy spíše na toho, kým jsem býval.
V odraze byl Legolas. Princ Legolas.

A já se rozeběhl. Jestli chci zjistit, jak má můj příběh dopadnout, musím prvně tam, kde je mu počátek.

*Elrond*

Kráčel jsem po dlouhých podzemních chodbách Hvozdského království a svět jakoby zase o něco více dával smysl. Nepamatuji si, kdy naposledy mou tvář opanoval takový úsměv. Věděl jsem to, vše bude tak, jak má být.

,,Lorde, promiňte mi za vyrušení, přesto musím se Vás dotázat. Zdáte se býti jediným spokojeným účastníkem oné... záležitosti z dnešního dne." Promluvil Taurelin hlas zpoza mého ramene. Vytrhl mě tak z denního rozjímání. 

,,Necháváš svá slova znít, jako by snad zavdávala důvod k překvapení." Odvětil jsem jí a dále pokračoval chodbami.

,,Ano... to protože vskutku dávají. Co se Vám zdá na vývoji událostí, tak uspokojujícím?" Sladila se mnou válečnice krok.

,,Já ani nevím. Vše? Věci začínají nabírat správný směr." 

,,Opravdu? Jednomu by se možná zdálo, že ona planá naděje zakončená fiaskem a po několikáté pohřešovaným 'zločincem' se dá definovat i jinak." Střelila mi velitelka stráží znepokojeně do tváře.

Na to jsem se konečně zastavil, ale do tváře jí nepohlédl. Elfka zahanbeně sklonila hlavu. ,,Promiňte mi mou opovážlivost, nepřísluší mi takto s Vámi jednat."

,,Tauriel, dcero má, jedna z věcí, které jsem si na tobě vždy vážil je právě tvá přímočarost, vedoucí k upřímnosti. Bohužel ti i zatemňuje mysl a neponechává prostor pro objektivní úvahy."

,,Lorde? Já... asi Vám plně nerozumím." Její tvář opanoval zmatek a starost. Chtěla věci chápat, my všichni jsme chtěli.

,,Ty vidíš fiasko a planou naději, já vidím právě onu naději. Vidím respekt mladší generace, která nezaujatě rozpoznala v Legolasovi to, co ještě nevidí ani on sám. To co jsme my již zapomněli."

,,A to je co, lorde? Pro což nám věk již zakalil zrak tak, že jsme to nebyli více schopni spatřit?"

,,Neustále jsme hledali všelijaké důvody a výmluvy pro to, co Legolas udělal, nikdy jsme ani neměli šanci skutečnost onoho skutku přijmout. Tolik jsme se snažili dát zavdanému počinu přízvisko, že jsme zapomněli, jak pojmenovat jeho strůjce. Museli nám to připomenout, ti jež ho soudí podle současnosti, nikoli minulosti. Ať modrá či prolitá krev, Legolas je a vždy bude vůdcem a autoritou."

Na několik okamžiků zavládlo ticho, nikoli však palčivé. ,,Na Vašich slovech není žádné nepravdy, avšak dokud si on sám svou podstatu neuvědomí, nikdy ji ani nenaplní."

,,Pravdu díš, Tauriel, ale neznám nikoho, kdo by se uměl nepříteli postavit udatněji, než Zelený list." Pronesl jsem povzbudivě a vydal se opět chodbami pryč.

Zarazila mě až slova Tauriel, která na poslední okamžik vyřkla, více pro sebe, než-li pro mě. ,,To je právě to, čehož se obávám. Jak hrůzná musí být podstata jeho činů, když se jejich následkem zdá být náročnější čelit sám sobě, než kdysi samotnému Pána zla."

Takže já opět zdravím. Bohužel tentokrát nadbytek času nevznikl z tak milého důvodu. Jak čelíte korona prázkám Vy? Doufám, že je u Vás vše v (nejlepším možném) pořádku a dnešní update Vám odvede myšlenky jinam.

Hodně síly a brzy pa, Zoe.