Who am I? [Legolas, CZ]

7. chapter

          *Thranduil*
     Nervózně jsem přecházel po trůním sále a přemítal nad současnou situací. Vše se pomalu, ale s jistotou začínalo hroutit. Příroda i lid pociťoval tu zřetelnou nerovnováhu a svým počínajícím vzbuřováním se, mi samozřejmě nijak nepomáhal. Středozemě potřebovala pevnou ruku, bohužel tu jsem já nabídnout nedokázal. Když mi před lety odsoudili jediného syna, nebyl jsem schopen vládnout a na čas převzala vládu Tauriel dosavadní Velitelka stráží, která měla pochopitelně své vlastní problémy a já opět posílen nastoupil do čela Temného hvozdu. Onoho dne kdy jsem vyslechl rozsudek a viděl ten neústupný pohled v jeho očích, když ho odváděli jako bych viděl svou ženu Lannu kdykoliv nehodlala ustoupit. Ačkoliv jsem si jist, že Legolas stále někde žije, nesl jsem to -a stále nesu- stejně těžce jako při smrti Lanny. Chtěl jsem ho bránit a nenechat ho tak lehce odejít, ale sám jsem to viděl, viděl jsem ho když to provedl. Dny i noci jsem přemítal, kdy se mohla stát chyba? Vždy jsem mu dával všechnu lásku a vedl ho k míru a přátelství, smrt patřila jen zlem posedlé bytosti- skřetům. Když Galadriel padla, celý svět zešednul a šumění pestrobarevných korun stromů utichlo. Jako by se vytratila radost a jistota budoucnosti. Jenže to nebylo všechno, flora Temného hvozdu truchlila po odchodu svého Zeleného lístku a chřadla, stávala se ještě temnější, než doposud a já se obával následků. Ten jež měl přinést lepší zítřky a radost přinesl jen zkázu a smutek. Bojovalo ve mě srdce- nadále ho milovat- a rozum -nenávidět ho za následky jeho prohřešku-. Z hlubokého zamyšlení mě vytrhla přítomnost něčí vůle tak výrazné a majestátní, že se rovnala té mojí královské, Elrond.

      Ani jsem nečekal až stráže oznámí příchod královské krve a dlouhými kroky jsem sešel z ochozu a doprovázen královskými rohy jsem v dáli zahlédl první záblesk černého oře spolu se svým pánem oděném v bílém šactvu, které jako by samo hlásalo, že přijíždí samotný vážený král Roklinky. Jakmile jsem sám došel před mohutnou bránu, která se v tom samém okamžiku rozevřela, stanul přede mnou Elrond. Ve své majestátnosti ani nesklonil hlavu a jen pohledem mi pokynul rovněž jako já.

,,Thranduile, ty jež vládneš zdejší zemi, jsem potěšen, že jsi mě přijal."  Mí sloužící k němu okamžitě přispěchali se skloněnými hlavami a převzali otěže, aniž by se mne na cokoliv optali.

,,Králi Roklinky, jako vždy přicházíš ohlášen, jistěže tě tedy přijímám."  Prohlásil jsem se značnou ironií v hlase- Elrond se nebyl schopen ohlásit předem krom oficiálních setkání téměř nikdy. Nicméně jsem pokračoval v uhlazeném dialogu, jelikož zabývat se touto skutečností by bylo více než beznadějné. ,,Jaký důvod či záměr tě zavádí do těchto značně odlehlých končin?" 

,,Nemohu snad jen navštívit starého kralujícího přítele?" Pronesl naoko uraženě.

Nevím co mi v tu chvíli přišlo absurdnější. Návštěva jen z dobrého srdce nebo oslovení starý. Nicméně jsem to přešel bez uštěpačné poznámky, které si v této společnosti povětšinou neodpustím a dále jsem vedl Elronda krotící se mi chodbami pošedlého paláce naprosto bez přemýšlení, jelikož jsem to nikde neznal lépe. Jsem si skoro jistý, že nikdo nikdy -včetně mě samotného- neprošel palác celý. Jakmile jsem se ocitli před trůním sálem, vyvstanul na povrch spíše instinkt než myšlenka a já se na okamžik zastavil, ale svou nerozvážnost jsem se rozhodl zamaskovat rychlou elegantní otočkou až můj plášť zavál těsně před Elrondovým obličejem, který byl více než zmatený. To ovšem nevydrželo dlouho, jelikož se za chvíli už za mnou opět táhl jeho uštěpačný hlas.
    ,,Thranduile, ne že bych znal všechny zákony nazpamět, ale jsem si téměř jist, že bych měl být uveden do trůního sálu jakožto tobě rovného postavení."
Musel jsem se pousmát, jak typické. Jistěže Elrond znal všechny zákony i pozpátku, ale trůní sál již téměř nenavštěvuji já sám natož pak 'návštěva' nebo dokonace Elrond. Někdy jsem šťastný, že jsem král, protože jinak bych byl popraven jen za mé smýšlení. Elrondovo promlouvání mi do duše, jak bych se měl chovat k vzácným návštěvám jsem nechal bez odezvy a rozhodl jsem se ho zavést do jedné z mých pracoven a vyslechnout ho tam. Prošli jsme okolo jídelní místnosti a Velké síně současně a zahnuly jsme hned do dalších klenutých dveří a já velice neslušně vešel první nacož skoro cítil jak Elrond protočil očima. Rozhodl jsem se alespoň trochu pobavit a nechal jsem z mých úst utéct jednu nejapnou poznámku.
   ,,Starý brachu, vždyť víš že muži by měli vcházet první aby chránili své slabší chotě.." Ale nejspíš to nebylo tak vtipné jak mi to přišlo, protože Elrond mě chytl za přední část mé tuniky a během vteřiny jsem byl přitisknitý k zavřeným dveřím a po pohledu do Elrondových očí mě humor začal přecházet.
   ,,Tak poslouchej, teď zase chvíli vážně, jste oba jako malý kluci..." Větu dokončil spíš sám pro sebe a já se v jejím významu ztrácel jako v husté mlze, kdo my? ,,Chovej se chvíli jako král na jehož bedrech stojí celá říše a ne jako nerozvážný mladík toužící po rozptýlení, od toho jsou tu jiní! A radil bych ti, držel se dál od ostrých hran." Bez jediného slovo na vysvětlenou mě pustil a můj růžovějící obličej začal nabírat obvyklou porcelánovou barvu. Musel si být vědom, že vůbec netuším o čem mluví. Povzdechnul jsem si a při výdechu stačilo jedno slovo ,,Elronde.., ne-" Ani mě nenechal doříct prosbu o vysvětlení a přerušil mě rezolutním zamítnutím. ,,Ne nemohl, ten tvůj pohled si nenechám ujít a navíc jsem stejně nejistý jako ty." Překvapivě vypadal spíše nejistě a tajemně než pobaveně jak jsem očekával.
    Blížil se večer a Elrond vypadat...roztěkaný? Navíc ode mě pořád odstrkával židle a nabádal mě abych se držel uprostřed místností. Jeho chování bylo velice nevyzptitatelné a já začínal být nejistý. Co se děje, proč mi Elrond jednoduše nic neřekne? Z myšlenek mě vytrhla Tauriel, která se přihnala do místnosti se strachem v očích. Přišlo mi, že Elrond zašeptal něco jako Konečně..., ale nebyl jsem si jist, jelikož má pozornost nyní patřila sebevíc ovládanému avšak příliš uspěchanému hlášení.
   ,,Náš pane, je tu. Zahlédli ho poblýž paláce. Hlas se jí mírně chvěl a Elrondovi se v očekávání nepřirozeně rozšířily zorničky. ,,Kdo? Tauriel vyjadřujte se prosím jasněji." Veškerá má pozornost patřila jen její odpovědi. ,,Skřet. Bude to nejspíš zvěd" Vydechla a já její obavy pochopil. Skřeti se poblíž paláce neobjevili již celá staletí a z toho také pramilo mé další rozhodnutí. ,,Okamžitě zavřete všechny brány, okenice a stáje. Všichni budou až večerních hodin pohromadě ve Velké síni a do svítání jen v paláci. Hned." Když se tu naposledy objevil skřet započaly události, jež vedli k Bitvě pěti armád. A to já nehodlám znovu pokoušet. A v tom však vstoupil do našeho dialogu Elrond, který vypadal naprosto vyvedený z míry by i mírně polekaný. ,,Velitelko stráží, při vší úctě k Vám jste ji jista, že šlo o skřeta? A Thranduile, nemyslíš, že je to trochu unáhlené? Co když se někdo z tvých podřízených nestihne vrátit na území paláce?" Slovo zbrklý bylo pro jeho označení málo. Věty nechával nedokončené a tajemno okolo něj plynulo jako hustá ranní mlha nas Hvozdem. Ovšem Tauriel byla ve své profesi velice zběhlé a sebejistá, plně jsem v její schopnosti věřil. A ona ostatně také a rozhodla se to dát nejavo Elrondovy dříve než jsem to stihl já sám: ,,Při vší úctě k Vám, vážený pane Roklinky, jsem si zcela jista, že poznám skřeta a ještě jistější jsem ohledně rozhodnutí našeho nejváženější krále."  Vždy mi její ostrovtip a sebevědomé kličkování v ošemetných konverzacích vadilo, ale musím uznat, že mi spíše vadilo jak dokonale se jí téměř nechal Legolas svést -ačkoliv nechtěně- a pak to dopadlo, tak jako dopadlo...  Když ovšem vynecháme tuto moji předpojatost, tak byla vážně mistrině konvencí a distinguovanosti. Elrond poplašeně putoval očima po zemi a já z něj začínal být vyveden z míry, více než bylo zapotřebí. Tauriel už stihla odběhnout a já slyšel mohutný třeskot zavírající se brány a chodby zahalující se do tmy, jak zavíraly poddaní okenice. Doprovázen těmito ranami jsem se vydal směrem do Velké síně abych šel lidu příkladem. Elrond mě roztěkaně následoval bez jediné připomínky na mou osobu nebo cokoliv jiného a já ačkoliv se stala-možná bezdůvodně- z paláce nedobitná pevnost jsem nabíval zvláštního pocitu. Všechny mé smysly byly v pohotovosti a jakmile jsem dorazil do Vélké síně, čekal jsem rozruch ba možná i paniku, ale rozhodně ne zanícenou tichou konverzaci v tichém kruhu okolo něčeho co jsem nemohl vidět. Elrondovi jako by došel dech a mně se na okamžik zatočila hlava a obávám se, že nejenom mně. Právě v ten moment jsem byl více než šťastný za neustálé Elrondovo upozorňování ať se držím dál od tvrdých a ostrých předmětů, protože jsem málem omámeně upadl. Všichni zde přítomní vypadali v jistém slova smyslu dezoriantovaně, ovšem během pár chvil si mě všiml první elf- nejspíše z přípravny jídla, soudě podle ušmudlaného a poskrvněného plátýnka, vzdáleně připomínající zástěru- a uctivě sklonil hlavu a uvolnil cestu k otázkami opředenému středu kruhu elfů. Zanedlouho jsem spolu s Elrondem, který působil až nedočkavě volnou cestu a já spatřil mohutně rozrostlý Hvozdský královský břečťan táhnoucí se po celé říši a vyrůstající právě zde, který ovšem místo barevných kvítků a oslnivě zelené barvy -jak tomu bylo kdysi- oplýval černými trny, což nebylo nic nového, ale nové byly rozhodně obrovské černé květy, které jako by se svou temností vysmívaly všem nocím a neosvíceným zákoutí. Byl to břečťan královské rodiny. Po smrti Lanny opadala kvítka, v mém období následného smutku nahradila bažinově zelená tu šťastně zářivou a po vyhoštění syna se zjevily ty trny. Můj nepříjemný pocit se ještě prohloubil a jen jakoby z povdálí jsem pozoroval Elronda jak naprosto ponořený do přemýšlení tiše a přesto jemně obracel jeden z nově narostlých květů v rukou jako by doufal, že mu prozradí své tajemství vzniku. Květ však mlčel a najednou  jako by utichalo i všechno ostatní. Elfové, poddaní i vojáci stále otevíraly pusy a někteří v zápalu konverzace přehnaně gestikulovaly rukama, ale já jako bych byl někde jinde. Jako by mé uši nebyli schopny pojmout tolik podnětů najednou a mé instinkty na mě více, než jen křičeli ať se otočím. Hned! Najednou Elrond vzhlédl a po něm i postupně všichni ostatní. Ticho v místnosti se stalo skutečným a nebylo elfa aby se nedíval za má záda a netrnul při tom jako socha. Bylo to tak cizí a přitom tak známé. Rostlina jako by ožila a také své květy vztyčila výše aby lépe viděly. Mé srdce hrálo svou vlastní zběsilou symfonii narozdíl od hlavy, která jako by přesídlila místo Elronda zpět do Roklinky. A pak? Pak jsem otočil a on tam stál.
    Kdo je to on? On je vyšší, vypracovanější elf s volnějším a okázálejším oblečením s vlasy mnohem kratšími a rozlítanějším než měl můj syn, pod nimi dospělejší ale stejně nebesky modré oči a já vím, že tohle je on. Tohle je můj syn. Uprchlík, zrádce, přítel, zloděj, vrah a můj syn. Tohle je Legolas a stojí tu před námi. Se stále stejně povýšeným pohledem a arogantním úsměvem jako, když jsem ho viděl tehdy a přesto je to náš následník trůnu. A je zpět.

    Tadáá, prosím nezabíjejte mě....já vím, já vím...asi 100let jsem nepřidala kapitolu a omlouvám se :(( Ale teď je tu a já jsem s ní opravdu moc spokojená :) Co Vy? Najde se tu ještě někdo, kdo si to vůbec přečte? Dejte mi to vědět pomocí ✴ a comments! ;) Vaše vděčná a provinilá, avšak navrácená                             Zoe_221

PS: věnováno Zorindil ;)