Who am I? [Legolas, CZ]

17. chapter

*Legolas*

Víčka se mi zachvěla v ospalém pokusu o spatření denního světla. Tělem mi projela prudká bolest a únava. Znovu jsem se pokusil o zorientování otevřením očí, tentokrát jsem se dostal až do fáze zamrkání, skvělá práce, pomyslel jsem si ironicky. Napotřetí jsem byl oslepen ostrými denními paprsky, pár okamžiků jsem křivil obličej a navykal si na tak náhlou změnu prostředí. Nacházel jsem se v komnatách léčitelů, což mě zcela upřímně udivilo, očekával bych už jednou obývaný žalář. Nicméně obdivovat zlaté cetky a absenci krys kolem nebylo na vrcholu mého žebříčku priorit. Opatrně jsem se podepřel na loktech a pozvedl hlavu. Chyběla mi tunika a naopak přebýval obvaz na pravém rameni. Jak velkorysé. Protočil jsem panenky a začal se pomalu zvedat, dost bylo vylehávání. Bez rozmyslu jsem popadl bílou halenu na protější posteli a vydal se směrem z ošetřovatelského křídla paláce. Namířeno jsem měl naivně rovnou k bráně, nicméně po střízlivém rozmyslu jsem dospěl k závěru, že indisponovaný, neozbrojený a především hladový nejsem ani sám k sobě k užitku. Musím postupovat strategicky. Frustrovaně jsem si tedy povzdychl a obrátil směr pochodu. Do kuchyní samozřejmě.

*Aragorn*

Slunko již dosahovalo svého denního maxima a všichni zdejší i příchozí se tedy sešli v prostorných sálech jídelny, kde jsme v tiché náladě, vzhledem k uplynulým událostech, poobědvávali. Zlaté příbory příležitostně cinkaly o porcelánové nádobí, doplňovány o tiché konverzace přítomných. Z kuchyně se vynášeli stále nové podnosy se všemi variacemi pohoštění. Znuděně jsem opět o kousek poposunul hrozno vyčkávající na mém talíři a se zjevným nezájmem koukal skrze něj na zdobný talíř. Dveře do kuchyní znovu tiše zanaříkaly, tiché ovšem zcela jistě nebyly mohutné židle, jež hromadně zaskřípali o starou dřevěnou zem. I má pozornost se rázem stočila oním směrem. V půli cesty mezi jídelnou a kuchyněmi stál zaražený Legolas s jablkem v ústech. 

,,Co je?"  Vypravil ze sebe se současným žvýkáním jablka a nápadně pozvednutým obočím.

,,Je to snad něčí jablko?" Mával nechápavě do davu napůl snědeným ovocem v levé ruce.

Nikdo ani nedutal, velká část elfů stála a pouze hleděla oním směrem. Situace začínala být mírně vypjatá. Po mé pravici si v čele stolu nepohodlně poposedl Thranduil, který taktéž vypadal v nastalé chvíli poněkud nezasvěceně, naopak Elrond jakoby zářil nejen díky své vznešené elfské rase. Z toku myšlenek mě vytrhl jeden z mladých opodál stojících elfů, jež opatrně promluvil.

,,Vaše veličenstvo, cítíme hlubokou potřebu, projevit úctu za Vaše iniciativní činy během proběhlého bo-"

,,Woah, woah, woah... chlapče, jestli chceš někoho takhle oslovovat, tak se otoč a máš na výběr hned několik adeptů najednou." Přerušil ho Zelený list. Promlouvající se ovšem nenechal vyvést z míry a pokračoval.

,,...za Vaše iniciativní činy během proběhlého boje. Vedl jste nás a riskoval vlastní život. Vedl jste nás jako král vede svou armádu a jako princ následuje jeho činů."  Vzduch kolem zhoustl.

Obě zlaté hlavy v místnosti sebou poněkud nepříjemně až nesouhlasně trhly. V sedícím publiku sestávajícího především ze starších obyvatel, jež si Legolase ještě pamatovali, to nesouhlasně zašvitořilo.

,,Toto je zcela absurdní, takto plýtvat oslovením kr-"  Thranduil byl drze přerušen svým odepřeným potomkem ještě dříve, než se stihl upřímně rozzlobit. Naštěstí, u Valara.

,,Zcela neochotně přiznávám, že musím s korunkou souhlasit." Nevěnoval mu Legolas jediný pohled a opět se vydal přes sál směrem k východu. Králi mezi obočím vyskočila vráska.