Jezdkyně apokalypsy: Fae

Kapitola jedenáctá - Proroctví

"Já nikomu nic nepřikazuju," bránila se. "Já jenom říkám, co se stane."

"Tohle se nikdy nestane! Vždyť může být jednou z nejmocnějších na světě!" rozčiloval se.

"Co se děje?" nechápala Fae. Já na rozdíl od ní ano. A taky se mi to nelíbilo.

"Tohle je možná to, jak by se dala ukončit ta válka," poznamenal jsem. "Teď to dává smysl. Jestli se jednalo o někoho z druhého světa, tak sedí že budou proti nám."

"Ale to mělo přece nějak souviset se mnou, ne? Jako že proti ním budeš bojovat."

Povzdechl jsem si. "Fae," poklekl jsem na jedno koleno, abych se jí mohl dívat přímo do očí. Zvědavě se na mě podívala. "Ty jsi vážně ten důvod. Jsi ta, která spojí světy."

--------------------------------

Utekla jsem. Nevydržela jsem tam stát. Všichni se na mě dívali.

Děda ten mi to začal zakazovat, že něco takového mi nikdy nedovolí. Pro něj neexistuje, že bych se stala tou obětí já. Arithea mu začala hned vysvětlovat, že jsem ta jediná možnost. Že je to moje předurčení, nikdo jiný to udělat nemůže. Začali se tam o tom dohadovat. Pak jim do toho vstoupil ještě Anduin, že to není jejich rozhodnutí a ať to nechají na mě. To se nelíbilo zase dědovi, že o tom nemůžu rozhodovat já.

V ten moment jsem odtamtud utekla. Normálně bych se s dědou začala hádat, že tohle je moje věc a musím si to rozhodnout sama. Ale v tu chvíli jsem spíš potřebovala na chvíli vypadnout. Musela jsem pryč. Tohle je něco, co si musím v klidu promyslet.

Vyběhla jsem až nahoru do pokoje a kouzlem zamknula dveře. Posadila jsem se do okenního výklenku. Okno jsem si otevřela a nohy vystrčila ven. Ta ohromná výška mě vůbec netrápila. Líbilo se mi tohle malé riziko. Líbilo se mi I to prázdno pode mnou. Kéž bych mohla lítat.

Ale možná bych neměla takhle riskovat. Podle toho proroctví Arithey jsem až příliš cenná. Nesmí se mi nic stát. Musím žít deset let, nečarovat a pak zemřít. Jako prase chované na porážku. Pamatuju si, jak u nás ve vesnici někdy taková prasata chovaly na farmách. Bylo vždycky hrozně tlusté a vypasené těsně před tím, než ho zabili. Tohle teď přesně budu já.

Chci to vůbec? Chci zemřít? Co vlastně chci od života? Vždycky jsem si myslela, že budu čarodějkou. Budu léčit lidi v okolí, očarovávat předměty, cokoliv bude potřeba. Pak se to všechno změnilo a nový domov jsem našla až tady. Čarování jsem se přitom pořád držela. Nakonec jsem se rozhodla studovat magii, abych mohla bojovat proti těm vojákům a bránit další vesnice. Bojovat s nimi vlastně můžu dál, jenom to bude tím, že nebudu čarovat. Vlastně není nic jiného, co bych od života chtěla.

I když jsem vždycky doufala, že jednoho dne si najdu nějakého muže. A bude to jako v tom vyprávění o mých rodičích. Někdo, kdo za mě bude bojovat. Někdo, kdo mě bude chránit. Přesně jako tatínek maminku. A já ho pak za to políbím. Jenže to se teď stát nemůže. Ani mi to až tak moc nevadí. Až zemřu, mělo by mi být pouhých devatenáct let. To neznamená, že budu muset prožívat roky o samotě. Pravděpodobně do té doby svého vyvoleného ani nestihnu potkat.

Podívala jsem se znovu dolů. Bylo by tak snadný skočit. Tak snadný skončit svůj život. Jenom se odrazit.

Nakonec tu byla jen jedna otázka, kterou jsem si musela položit. Jsem ochotná obětovat svůj život pro větší dobro? Pro další lidi, kteří by museli trpět a přijít o své blízké stejně jako jsem to musela zažít i já?

Stále nerozhodnutá, co udělám, jsem zase slezla z výklenku a opustila pokoj. Vracela jsem se zpátky za ostatními. Cestou jsem potkala Draqua a Lisu v salonku. Možná díky jeho sluchu věděli, co se dělo. Taky se po mě oba dva podívali.

"Co si myslíte vy, že bych měla udělat?" zeptala jsem se jich.

Byla jsem ráda, že se ani jeden z nich nesnažil nějak zakrývat, že ví, o čem je řeč. "Je to jenom tvoje rozhodnutí," pokrčil Draqu rameny.

"A co byste udělali vy na mém místě?" zeptala jsem se jinak.

"My to nemůžeme rozhodovat. Nejsme vlastními pány, stvořil nás náš pán Arald. Nemáme právo skončit náš život dřív," bránila se Lisa.

Zavrtěla jsem hlavou. Tohle mi moc nepomůže.

"Prostě si musíš říct, jestli jsi ochotná obětovat svůj život pro větší dobro. Jestli to pro ostatní uděláš."

V tu chvíli mi bylo jasno, co udělám. Usmála jsem se. "Díky, Draqu. Teď už mám jasno."

"A jak jsi se rozhodla?" zajímalo Lisu.

Neodpověděla jsem. Jen jsem pokrčila rameny. Vydala jsem se najít ostatní.

V místnosti Arithey bylo stále rušno. Pořád se tam dohadoval děda s pratetou. Anduin už se s nimi nehádal, někam zmizel. Místo něj byl na zemi obrovský hlemýžď.

"Prosím, neříkej mi, že jsi Anduina proměnil v tohle."

Zamračil se. "Zasloužil si to."

Protočila jsem oči. "Orbitrex undo," mávla jsem rukou a odčarovala jsem ho. Za pár vteřin tam opět byl on.

"Tak a tohle bylo moje poslední kouzlo. Odteď nebudu čarovat."

"To nemyslíš vážně," zavrčel děda. Arithea se spokojeně usmívala narozdíl od něj.

"Myslím. Je to moje rozhodnutí, a takhle to prostě musíte brát," podívala jsem se významně na dědu. "Nechci, aby musel někdo další přijít o celou rodinu a vesnici jako já. Nechci, aby musela umřít nějaká další holčička jako byla Kal. A jestli stačí jenom jediný život, abych se tomu zabránilo, tak budiž. I když to musí být můj vlastní život."

"Jsi ohledně toho definitivně rozhodnutá? Promylela sis to dobře?" ujišťoval se Anduin.

Přikývla jsem. "Akorát se myslí tím, že nesmím s nikým ulehnout? Platí to ještě, když jsem spala s Anduinem ve stanu?"