Jezdkyně apokalypsy: Fae

Kapitola devátá - Odhalená tajemství

Uběhla celá zima, kterou jsme všichni strávili u dědy. Po celou dobu jsem se věnovala učení, čtení knížek o magií a zkoušení kouzel. Nevím, co přesně mezitím dělal Anduin. Vím, že se snažil pomáhat Lise, občas I Draquovi, když šel v noci pro dřevo. Myslím, že Lisa se mu líbila, a Draquovi pomáhal prostě proto, že si chtěl připadat jako pořádný chlap a že pomáhá. S mým dědou se vůbec nestýkal, a proto si děda moc nepamatoval jeho jméno. Musela jsem ho vždycky upozornit.

Ale vůbec netuším, co mezitím dělala Arithea. Byla ve svém pokoji, občas s námi jedla, ale jinak netuším. Začínala jsem chápat, proč má tak ráda cestování. Neměla jinak vůbec nic co dělat. Nemohla si číst, nemohla moc pomáhat v domácnosti, tak co měla dělat? Na druhou stranu když mohla cestovat, tak aspoň se dostávala do nějakých situací, mohla poznávat lidi a něco zažít. Tady byla prostě nuda.

Dědu jsem si taky oblíbila nakonec. Sice byl zezačátku dost mrzutý, ale byl trpělivý v tom, když se mě snažil učit magii. Začalo mě bavit jeho zapálení. Kdyby nebyl čarodějem, nemohl čarovat, tak nevím co by dělal. Byl hodně zapálený do svých projektů. I když je trochu odložil s mým příchodem, aby mě mohl učit. Rád experimentoval.

S tím, jak se počasí lepšilo a přicházelo jaro jsem se začala obávat jednoho - Arithea a Anduin budou muset odejít. Arithea mě až tak moc netrápila. Byla to sice moje prateta, ale ona se tady opravdu musí nudit. Ve světe jí bude líp. Jen jí to počasí musí dovolit.

Víc mě trápil Anduin. Nechtěla jsem, aby musel odejít. Byl jediným člověkem, který mi zůstal z naší vesnice. Jediný, kterýho jsem si mohla spojovat se svým dětsvtvím. Jediný, který mi připomínal moji rodinu. Já vím, že děda byl taky rodina. Ale byl novou rodinou, neznala jsem ho odmala. Pořád byl trochu cizím, I když už jsem si na něj zvykla a oblíbila si ho. Anduin byl větším spojením na moje rodiče. Roky s námi byl. Spojovala jsem si ho s naší rodinou.

"Nebudu až tak daleko," ujišťoval mě Anduin. "Budu v nejbližší vesnici, to nebude tak daleko."

"Nevíš, jestli budeš v té vesnici. Ještě nemáš nic domluveného," připomněla jsem mu. Mě jen tak neobalamutí.

"Ale určitě se mi to podaří."

Nakrčila jsem čelo. Nejsem už malá holka. Mě jen tak neobalamutí.

"Tak zůstaň aspoň do mých narozenin," požádala jsem ho.

"Když tu budu moct zůstat a nebude to vadit tvému dědovi," pokrčil rameny.

"Určitě ti to povolí," rozhodla jsem.

Sama jsem se o to pak postarala. Přišla jsem za dědou a prostě a jednoduše jsem se ho zeptala: "Může tady Anduin zůstat aspoň do mých narozenin?"

Zvedl jen hlavu od knížky a pohlédl na mě. "Kdy máš narozeniny?"

"Desátého dubna," odpověděla jsem mu.

Nakrčil na to čelo. Evidetně se mu to nelíbilo.

"Já vím, že to už je jaro a že se ti to nelíbí. Ale tohle pro mě budou moje první narozeniny bez rodičů a on je to poslední, co mi je připomíná, tak bych to chtěla ještě aspoň jednou oslavit s ním, když s nimi už ne."

"Tak fajn," řekl chladně. "Může tu zůstat." Sklonil pak zase hlavu ke knížce a už mi nevěnoval pozornost. Pokračoval ve svém dělání zápisků.

Byla jsem ráda, že to povolil. Oddechla jsem si a byla jsem za to ráda. Děda byl vždycky odtažitý, ale tentokrát jsem měla pocit, že byl chladnější víc než obvykle. Jakobych mu s tím ublížilo. Vrtalo mi to trochu hlavou, ale nechávala jsem si to zatím pro sebe. Neměla jsem moc s kým jsem se o tom mohla pobavit. Nejsem si jistá, jak moc dokážou Draqu nebo Lisa číst jeho pocity, a jak moc by mi s tím dokázali poradit. Možná Arithea jako jeho sestra? Znala ho nejdéle a nejlépe, I když byl na ní pořád po letech naštvaný. Třeba jí I někdy odpustí. Minimálně ona mi bude schopná nejvíce poradit. Zná ho vážně nejdéle a sama ví jak na něj. Dokázala ho přece přesvědčit, abychom tady mohli zůstat. Určitě mi bude moct nějak poradit.