Kapitola první - Zvláštní objev

49 4 0

V noci jsem měla zlý sen.

Zlé sny se mi zdály, co pamatuju. Akorát když jsem byla malá, bylo to většinou o tom, že přiletěl obrovský dracon a chtěl mě unést.

V tomhle snu jsem se probrala přímo v jejich doupěti. Všude kolem byli vlci. Jeden z nich se proměnil v člověka. "Teď tě pomalu sníme. Kousek po kousku. Prstík po prstíků," přejel si jazykem po zube. I v lidské podobě mu zůstali zvířecí zuby. 

V tu chvíli jsem se probudila.

„Mamí!" zavolala jsem. Teď jsem nečekala, než za mnou přijde. Rovnou jsem slezla po žebříku dolů. „Mamí!" vrhla jsem se k ní a chytla jsem jí kolem nohou.

„Fae? Co se stalo?" ptala se mě hned s obavami. Klekla si, aby se na mě zblízka podívala. „Proč pláčeš? Něco se ti zdálo?"

Přikývla jsem. „Byli... tam... vlci..," vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Jeden z nich... mi řekl, že... že mě sní... kousek po kousíčku."

„Ach, zlatíčko," setřela mi slzy z tváře a objala mě. „Neboj se, to byla jen noční můra. Animágové u nás nežijí," utěšovala mě.

„Určitě?" zeptala jsem se nejistě.

„Určitě. Jsou až někde jihovýchodě u sylvaticů," ujistila mě a usmála se na mě. Dala mi pusu na čelo a podala mi kapesník, abych se vysmrkala. „A teď se oblíkni, ať se můžeš nasnídat."

Vysmrkala jsem se a vrátila jsem ji kapesník. Zamířila jsem pak k truhle a oblékla si kalhoty a přes košilku i tmavě zelenou tuniku. Mám ji ráda. Když pobíhám někde po lesu, jsem aspoň míň vidět.

K snídani mi maminka dala kus chleba, kus sýra a nalila mi hrnek mléka. Tatínek říká, že potřebuju hodně síly, abych byla silná a mocná čarodějka jako maminka. Možná proto hned po snídani se mě snaží naučit kouzla. To proto, že jsem podědila nadání po ní, tak se snaží, abych to pořádně uměla. A taky tuší, že kdyby mě to neučila, dělala bych s magií hokusy pokusy sama a bohyně ví, jak by to dopadlo.

Dneska jsem mamince pomohla uvařit pár lektvarů. Vaří především léčivé lektvary pro lidi z vesnice, ale občas za ní cestují i z okolních vesnic. Čarodějů tu v našem okolí moc není. Jsme totiž blízko hranicím s královstvím, kde je magie zakázaná a trestá se smrtí.

Potom mě maminka ještě naučila nové přeměňovací kouzlo, než byl oběd. Seděla jsem už nad svým talířem polévky, když přišel i tatínek a Anduin na oběd. Oba dva byli špinaví od práce v kovárně a měli pořádný hlad. Dostali dvakrát větší porci než já. I Anduin, a to je jen o sedm let starší než já.

Už půl roku se u táty učí na kováře a bydlí s námi. Nikoho nemá. Byl nalezenec, kterého si k sobě vzala jedna paní ve vesnici a vychovávala ho. Ale ona před lety onemocněla, ale ještě předtím přesvědčila tátu, aby si ho vzal k sobě. Táta říkal, že potřeboval nějakou pomocnou ruku, ale podle mě mu ho bylo prostě líto.

Po obědě se zase vrátili pracovat do kovárny a mě maminka nechala procvičovat si kouzla. Zatím mě nenechávala čarovat, když u toho ona nebyla. Ale já jsem občas potají čarovala i bez ní.

„Strexa!" zvolala jsem a nechala jsem poletovat ve vzduchu další talíř. Teď už tam byli tři. Musela jsem se dost soustředit, aby mi náhodou jeden z nich nespadl.

„Výborně, tři už zvládáš," pronesla maminka po minutě. „Už je můžeš opatrně spustit dolů."

Zaradovala jsem se a polevila jsem přitom ve svém soustředění. Jeden mi vyklouzl a začal padat k zemi. Ale zastavil se půl metru nad zemí, když ho maminka kouzlem zachytila. Obdivovala jsem, že k tomu nemusela říct ani slovo. To je o dost těžší, a proto mě nutí používat raději čarodějný jazyk.

Jezdkyně apokalypsy: FaeZde žijí příběhy. Začni objevovat