Jezdkyně apokalypsy: Fae

Kapitola desátá - Obrázek od Yarry

Krátce jsem se podívala na jablko a poté opět do knihy o přeměnách jídla. Z velké části sloužila jako slovník. Všechno možné jídlo nebo aspoň suroviny ze začátku v ní byly přeloženy do Prvního jazyka. Následovaly postupy, jak ty suroviny přečarovat na uvařené jídlo.

"Vytvoř si vlastní dort," řekl mi děda.

Zvedla jsem hlavu od knihy a překvapeně se na něj podívala. "Jak to myslíš?"

"Vezmi cokoliv, kámen, židli, papír, a přečaruj si to na svůj vlastní dort k narozeninám. Jaký budeš chtít. Jen ho za mnou napřed přines, ať ho zkontroluju, než ho někdo začne jíst."

Znovu jsem se podívala do knížky a pak zase na dědu. "Ale tady se píše, že nemůžu jen tak vyčarovat chutné jídlo. Musím vědět, jak ho připravit reálně bez magie, kolik čeho přidat, aby to bylo dobře dochucené. A já nevím jak upéct dort."

"Tak to bys měla jít za Lisokou, ať ti poradí."

--------------------------------------

Faeiny narozeniny se blížily a s ním i můj odchod. Měl jsem už I jasno, kam půjdu. Je to měsíc, co se počasí dost umoudřilo na to, abych sestoupil z hor a vydal se po okolí. Hned v nejbližší vesnici jsem se začal ptát po nějaké kovárně. K mojí smůle byla tak malá, že žádného kováře neměla. Bylo by to pro bývalo výhodný, abych si tam otevřel vlastní kovárnu, ale neměl jsem peníze a nic jsem pořádně neuměl. Musel jsem proto tuhle vesnici opustit. Ale třeba někdy, až budu zkušenější a bohatší si tu postavím kovárnu. Příležitost by tu pro to byla.

Dalším nejbližším obydlím bylo až město, ale to bylo o kus dál. Tak jeden a půl dne cesty pěšky od Araldovi věže. Ale za to tam měli hned dvě kovárny s dvěma kováři. Jeden už učedníka měl, ale ten druhý ještě ne. Měl jsem štěstí, do učení mě vzal. Dost mi pomohlo to, že už jsem něco o kovařině věděl a nějaké vlastní kovářské náčiní po Faeině tátovi mám. Rovnou jsem mu na jeho koni předvedl, že zvládám okovat koně.

Jen byl problém v tom, že to nebudu mít až tak blízko k Fae, jak bych si přál. A taky k Lise. Bude mi taky chybět. Rád jsem ji pozoroval při práci v kuchyni, když se nedívala. Přál bych si, abych ji mohl vzít na jarní slavnosti, které se zrovna konaly. Ale stále trvala na tom, že nemůže opustit věž. Vydal jsem se tak do blízké vesnice sám. Procházel jsem stánky, sledoval jsem veselící se lidi. Moct tu být Lisa, vzal bych ji večer na tancovačku. Místo toho jsem se rozhlížel po stáncích nejen po dárku po Fae, ale i po něčem pro Lisu. Chtěl jsem najít něco, co by Lise řeklo, že mi bude chybět a zároveň jak je tady venku krásně a že je škoda, že to nemůže taky vidět. Já vím, že jsem chtěl od toho dárku hodně.

Napřed jsem zamířil ke stánku se šperky. Byla tam spousta krásných věcí, které bych jí rád dal, ale ty neřeknou nic o tom, jak je tady krásně. Jen by jí slušely. Našel jsem tam aspoň dárek pro Fae. Původně jsem přemýšlel, že bych jí dal něco, co by jí pomohlo stát se lepší čarodějkou, ale tady asi nikde nebudou knihy kouzel, kotlíky, přísady nebo krystaly. Místo toho jsem pro ni objevil medailonek. Docela jednoduchý, z kovu a jenom postříbřený, trochu zdobený a malým zeleným sklíčkem uprostřed, který se mohl na první pohled zdát, že je smaragdem. Jenom cena to vylučovala. Napadlo mě, že by tam mohla nosit fotku svých rodičů.

Dárek pro Lisu byl větší oříšek. Prošel jsem několik stánků a chvíli jsem přemýšlel o pleteném jarním věnci z čerstvého kvítí. Bylo tradicí, že ho dívky nosily po dobu slavností. Znamenalo to, že jsou nezadané a že hledají svého kluka. My jsem se pak mohli předhánět a žádat je o tanec. Koncem slavností se pak mohli rozhodnout dát svůj věnec nějakému klukovi na znamení, že si vybrali jeho. Někdy některá holka, která s někým začala chodit ještě před začátkem jarních slavností, si svůj věneček upletla, krátce ho nosila, ale hned začátkem slavností ho dala svému příteli. Všechno to byla hlavně taková zástěrka holek, jak dostat trochu romantiky do toho, o co v tom skutečně jde. Holka prostě naznačí klukovi, že se s ním chce vyspat.