Tatínku..?[Ereri]

Epilog

,,Tatínek..." Tohle bylo jediné slovo, které maminka řekla. Jediné slůvko, které jsem z ní dostal.
Nic jiného už říct nedokázala, setřela si slzy a šla se mnou i s sourozenci k mamce od táty.

Když jsme došli k babičce, hned se otevřely dveře a babička přišla za námi a objala nás.

,,Levi je mi to tak líto..co se stalo a bude se ještě dít, ale on se určitě probudí. Tak moc bych si přála, aby tu můj syn byl pro vás celý život a to ty víš moc dobře.
Miluje tě a vždycky bude"

Řekla babička a objímala nás. Maminka jen kývla a potichu šeptla ,,Já vím...nechci o něj přijít..je to moje láska celého života.."

,,Půjdeme za tatínkem?" špitnu

Maminka se na mě podívá a pohladí mě po vlaskách. ,,Zlatíčko.. zítra ano?"

Přikývnu a usměju se

,,Teď běž k babičce dovnitř. My za chvilku přijdeme taky ano?" Řekne

Přikývnu a odejdu dovnitř. Sundám si boty a sednu si na pohovku a začnu se kolem sebe dívat. Nakonec dojdu ke zdi, kde jsou veškeré fotky celé rodiny. Skoro na všech je tatínek zaslzím a kníknu.

Z Leviho pohledu

,,Nevím jak mu mám říct, že možná přijde o tatínka.." vzlyknu

,,Levi..já vím je to těžké, ale měl by to vědět..i když mu to neřekneš. Dozví se to"

Přikývnu a objímám ji ,,Co jsem udělal špatně? Že mi ten nahoře chce vzít mou lásku?" Zakňučím

,,Kdybych se nevrátil nestalo by se to.."

,,Levi co to povídáš. Nic jsi neudělal špatně a dopadne to dobře uvidíš. A ty za to nemůžeš i kdyby si tu nebyl mohlo se to stát. Tak jako tak.."

Přikývnu a mlčím. Nakonec vejdeme k ní domů. Pohladím své tři malé zlatíčka a pousměju se ,,Mám vás strašně moc rád děti moje"

O den později

Brzy ráno jsem se probudil a podíval jsem se na maminku, která už dávno byla vzhůru.
Zrovna si oblékala mikinu a oblékla i moje sourozence.

,,Mami? Kam jdeme? Jdeme za tatínkem?"

Maminka se na mě podívala a přikývla. Rychle jsem vylezl z postele a převlékl jsem se z pyžama.

,,Můžeme jít!" Vypísknu

Sejdu schody a maminka sejde se sourozenci v sedačce a dá je do kočárku.
Vyjdeme po chvilce ven z domu a vydáme se směr nemocnice.
Celou dobu mlčím nevím totiž co říct..bojím se..toho nejhoršího.

Kouknu na maminku a po chvilce dojdeme k nemocnici. Vejdeme dovnitř.

Rozhlédnu se kolem sebe a kníknu. Maminka se s námi vydá k tatínkovi na pokoj. Otevře dveře a vejde s kočárkem i se mnou dovnitř do pokoje.

Tatínek leží na posteli a má zavřené oči. Je připojený na přístroje a na jednom monitoru jde vidět jeho puls.

Maminka k němu dojde a vezme ho za ruku. Začne potichu plakat ,,Prosím lásko..probuď se..ne..nechávej mě tu samotného...prosím..probuď se mi...." Vzlyká

,,Mami..prosím neplakej" kouknu na sourozence a pohladím je

Maminka si setře slzy ,,Snažím se broučku, ale nejde to.."
Znovu se rozpláče a drží tatínka za ruku

,,Lásko prosím...já tě potřebuju. Jsi celý můj život. Si jediná láska mého života i děti tě potřebují.." špitne

Nikdo z nás si, ale nevšiml, že tatínek nepatrně pohnul rukou.

Pohled Leviho

Plakal jsem, ale zničeho nic jsem ucítil pevný stisk na mé ruce. Podíval jsem se na lásku a rozplakal jsem se víc ,,E-Erene..já..já..se tak moc bál..že..o tebe přijdu" vzlyknu

,,Lásko moje nikdy bych tě neopustil" řekne

Políbím ho ,,Miluju tě Erene z celého mého srdce" znovu ho políbím

Polibky mi oplatí a já se usměju

,,Taky tě miluju Levi a vždycky budu"

•

•

•
Nechci říkat, že pokaždé jsou šťastné konce, ale u nás ten šťastný konec na štěstí byl a za to jsem strašně moc rád, protože kdyby nebyl nevím jak bych zvládl ztrátu své lásky, kterou tak neskutečně moc miluju a vždycky budu. Nevím jak bych zvládl bez něj vychovat naše děti, ale teď vím jedno, že mám nejlepšího manžela na celém světě, který nás bude ochraňovat a starat se o nás. Také vím, že nás miluje z celého srdce. Dětem se snaží věnovat jak nejvíc to jde a to je pěkné, jako on.  A co já vím..třeba se ještě někdy časem uvidíme.