24.

1.3K 68 8
                                    

Otevřela jsem oči. Cítila jsem, jak mě Diego hladí ve vlasech a bylo to opravdu hodně příjemný.

,,Vážně jsme prospali celý den a je večer?" Zeptala jsem se potichu. ,,Ano, Clarence. Myslím, že jsme ten spánek v náručí toho druhého, oba potřebovali." Odpověděl, usmál se a já hned na to taky.

Měla jsem nohy zamotané mezi jeho. Jednou rukou mě pořád hladil ve vlasech a druhou rukou držel jednu mojí. Naše prsty byly propletené stejně, jako naše duše.

,,Miluju tě." Zašeptal mi do vlasů. ,,Já tebe taky." Odpověděla jsem a ještě víc se na něm uvelebila.

,,Už jsi byla u bratra?" Zeptal se. ,,Neber to nijak zle, Diego, ale jo, za ním jsem byla první." Odpověděla jsem a čekala na jeho reakci.
,,Nemám ti to za zlé, Clarence. Když jsi odešla a on se pomalu vracela zpět na své území, vypadal zdrceně a zlomeně. Bylo mi ho, po tak dlouhé době, zase líto. A uvědomil jsem si, že.....mě to mrzí. Strašně mě mrzí, co se mezi námi stalo. Mrzí mě, že se naše přátelství rozpadlo." Řekl a já v jeho hlase slyšela ty výčitky svědomí.

,,Vsadím se....dala bych všechno za to, že Richarda to taky mrzí. Mrzí ho všechno, stejně jako tebe. Možná, že jste byly přátelé, protože jste si docela podobní." Řekla jsem a on se pousmál.
,,Jo...to by dávalo smysl." Přitakal a já se taky usmála.

,,Kde teď vlastně budeš bydlet?" Zeptal se po chvíli. ,,Asi to budu střídat. I když vím, že mi Richard řekne, abych bydlela tady s tebou, a abych žila svůj život se svým druhem. A já bych mu na to řekla.....že až si on najde družku, budu klidně žít svůj vlastní život, tady a s tebou. Ale dokud nebude mít někoho, kdo se o něj postará, nemůžu ho nechat samotného." Odpověděla jsem a Diego přikývl.

,,No nic. Stmívá se, tak co.....kdybychom si udělali malou procházku?" Navrhla jsem. ,,My dva?" Zeptal se. ,,Ne tak úplně." Vstala jsem z postele.
,,Uvidíme se za chvíli na mýtině." Oblékla jsem se a odešla.

Přeměnila jsem se a doběhla na mýtinu.....bojiště.
Zastavila jsem a zavyla.

Přeměnila jsem se a čekala. Netrvalo dlouho a doběhl ke mě Richard. A po chvíli i Diego. Oba se přeměnili.

,,Mrzí mě to, Richarde....všechno."
,,Omlouvám se ti, Diego, za všechno."
Oba se usmáli.

,,Zase přátelé?" Natáhl k němu ruku Diego. ,,Na život a na smrt." Přijal jeho ruku Richard a potřásli si.

,,Zavolejte své smečky, oba dva." Poslechli mě. Po chvíli za Diegem stála Nebeská smečka a za Richardem Severská smečka.

,,Všem se chci omluvit, že jsem vás bezdůvodně tahal do bitev." Omluvil se své smečce Diego.
,,Moc mě mrzí, že jsem vás nutil bojovat." Omluvil se Richard.
Všichni členové smeček pokynuli hlavami a tím dali najevo, že omluvu svých alf přijímají.

Diego s Richardem se usmáli a když jejich smečky odešli, objali se. Jako stáří přátelé....a přesně to byly.

,,Chybělo mi naše přátelství." Řekl Diego. ,,Mě taky. Byly to nezapomenutelný chvíle." Dodal Richard. ,,Přesně tak." Přitakal Diego.
,,Takže už to není bojiště....ale zase se tomu může říkat Mýtina klidu." Řekl Richard. ,,Ne....mělo by se tady tomu říkat Mýtina odpuštění." Řekla jsem a oba se usmáli a přikývli.

,,Fajn." Usmála jsem se. Nejdřív jsem se naklonila k Diegovi a políbila ho. Potom jsem objala Richarda. ,,Tak se proběhneme, ne?" Navrhla jsem a přeměnila se. Rozeběhla jsem se lesem a oni oba mě následovali.

Srovnali semnou krok. Chvíli jsme běželi po rovině a potom začali stoupat.
Cestou do sebe občas Diego s Richardem strčili.....jo, jsou z nich zase přátelé, jakými kdysi byly.

Vyběhla jsem zpoza stromů a oklepala ze sebe sníh. Přeměnila jsem se obě alfy vedle mě taky.

,,Tohle je výhled na který se nezapomíná." Zkonstatovala jsem. Richard přikývl a Diego s pootevřenou pusou sledoval tu zasněženou nádheru. ,,A je to výhled, při kterém jsem si vzpomněla, kým jsem byla.....kým jsem." Usmála jsem se.
,,Takhle krásně jsem Soumračné údolí ještě neviděl." Dostal ze sebe v úžasu Diego.

Opřela jsem se hlavou o Richardovo rameno a ruku mu omotala kolem pasu. Druhou ruku jsem si propletla s Diegem. On mi ruku pevně stiskl a postavil se vedle mě blíž.
A tak jsme tam jen dál stáli a pozorovali krásné, zasněžené Soumračné údolí.....náš domov. Domov, který jsem zachránila před zkázou.

Přesně tak, Clarence. Zachránila jsi ho. To ty sama, bez pomoci. Jsi prostě sama sebou.....nevinná, ale přesto divoká. Ozval se mi v hlavě její krásný a jmenný hlas.
,,A šťastná." Zašeptala jsem si sama pro sebe a usmála se.
__________________
Vážně jsem tuhle kapitolu měla vydat už dávno😅. Ale konečně jí teda vydávám.

Moc děkuju za všechny ohlasy... přečtení, hvězdičky a komentáře. Opravdu jsem ráda, že se příběh líbil a i s tímhle příběhem se mi loučilo dost špatně❤️
Takže všem MOC děkuju za 3,65 K přečtení ❤️ a taky za komentáře, díky kterým jsem psala dál

Sněhová vlčice//Adventní kalendář\\2019Where stories live. Discover now