𝐰𝐡𝐞𝐧 𝐦𝐲 𝐡𝐚𝐧𝐝'𝐬 𝐨𝐧 𝐲𝐨𝐮 | ben hardy

twenty - seven

U večeře, kterou jsme si objednali z restaurace naproti, jsem Anne uvedla do celého momentálního dění.
Tedy až na situaci mezi mnou a Benem, nebylo totiž nic moc, co bych mohla říct.
Snad jen to, že jsem začala lehce postrádat toho člověka, který mi ukazoval západ slunce na pláži.

Neměla jsem nejmenší tušení, co se stalo, ale od toho večera, kdy mi psal ohledně oslavy, skoro jako bych prostě nebyla.
Opravdu jsem si z toho mnoho nedělala, ale mrzelo mě to.
Myslela jsem si totiž, že jsme na (celkem) dobré cestě, ale on teď spíš vypadal, jakoby ho zase přepadla nějaká jeho zvláštní myšlenka, která mu bránila se opět chovat tak nějak normálně.

Po večeři jsme se ještě rozhodly zhlédnout dva díly našeho seriálu, který už pravidelně vycházel na Netflixu.
Náramně jsme se u toho pobavily.
Ani ne tak protože by naše výstupy byly jakkoli komické, ale spíš protože jsme se u každé druhé scény rozvzpomněly na nějakou událost z natáčení, jež nás ihned rozesmála.

,,Tohle jsme točili tak na stokrát, ne? Pokaždé jsi se začala smát." Zahihňala se Anne, načež si vhodila sýrovou křupku do úst.

,,No, smála bych se i teď." Uchechtla jsem se a přitáhla si přikrývku blíž k tělu.

Přesně v ten okamžik, kdy jsem začala s jekotem utíkat z Aaronovy koupelny, jsme obě dostaly příšerný záchvat smíchu.
Tu scénu jsme opravdu točily na nespočet pokusů.

,,Teď mi došlo...eheh-" Snažila jsem se zastavit nával smíchu a dát dohromady smysluplné sdělení.
,,Že bych se Aaronovi mohla ozvat, od natáčení jsme se neviděli, hhh a musím přiznat, že jeho laciný smysl pro humor mi vážně schází."

,,Jo, to je pravda." Souhlasila Anne, když se trochu uklidnila.
,,Bydlí pořád v Londýně, ne?"

,,Snad ano." Pokývala jsem zamyšleně hlavou.
,,Napíšu mu." Natáhla jsem se pro svůj mobil ležící na stolku.

,,To bychom ho mohli pozvat na tu narozeninovou párty.." Nadhodila.

,,Uh, no ona je to spíš jen taková oslava, chtěli jsme pozvat především jeho přátelé, nic až tak velkého, jen blízcí lidé." Pokrčila jsem rameny a najela na ikonu instagramu, abych mu mohla napsat.

,,Jistě." Anne přikývla a dál se věnovala rozkoukané epizodě, zatímco já se snažila sesmolit nějakou vkusnou pozvánku na schůzku, avšak kvůli Anninu smíchu se mi to zrovna dvakrát nevedlo, tak jsem začala takovou tou klasickou frází "jak se máš" a rozhodla se vyčkat pozdější odpovědi.

-

Ráno jsem se, už skoro tradičně, probudila rozlámaná na gauči, udělala jsem si rychlou snídani, provedla nezbytnou ranní hygienu a při odchodu na natáčení nechala Anne krátký vzkaz s čajem na stolku v obýváku, kde klidně pochrupovala.

Samozřejmě jsem přišla přesně na čas a téměř ihned zaplula do šatny, v níž už na mě čekala usměvavá Veronica společně s Lucy.
Charlotte s Leilou už byly nejspíš na place.
Unaveně jsem je pozdravila a přešla ke stojanu se svým kostýmem.

,,To je vážně pěkné." Usmála jsem se na Veronicu, když jsem si prohlédla nové šaty s krajkou.
Ve jen přikývla a společně s jednou z kostymérek mi pomohla se do převleku obléct.
Poté už zbýval jen make-up a vlasy.
To se ale stihlo velice rychle a tak jsem do hodiny byla plně připravená na to, podat skvělý herecký výkon, tedy alespoň fyzicky, psychicky jsem se cítila tak na dalších deset až patnáct hodin spánku.

,,Ahoj Lydie." Ozval se Joeho milý hlas mísící se s tím Gwilovým, jakmile jsem se dostavila před kamery.
Též jsem je pozdravila, přičemž jsem se snažila na svých rtech vykouzlit znovu úsměv, což se mi díky bohu nějak povedlo.
,,Dost jsem přemýšlel a omlouvám se, že jsem ti do tvých plánů tak kecal..." Pokračoval po chvíli ticha Joe, načež se Gwilym, stojící vedle něj, povýšeně uchechtl.
Joe ho zpražil pohledem a pak svůj zrak přesměroval zas na mě.
,,Dobře, všem jsem do toho moc kecal."
Protočil očima.
,,Vážně věřím tomu, že to zvládneš sama, teda s Benem...jen jsem někdy takový, že nad věcma potřebuju mít kontrolu, když jde o něco takového..."

,,Joe.. to je v pořádku." Jemně jsem přikývla a pohladila ho po rameni.
,,Já se přeci nezlobím."

,,Já říkal, že není naštvaná." Procedil skrz zuby směrem ke Gwilovi, který se nenápadně po celou dobu uculoval.

,,Ale někdy jsi to vážně přeháněl..." Založil si ruce na hrudi vyšší z chlapců.

,,Já-..."

,,Nebudete se zase hádat že ne?" Tiše jsem se zasmála, díky čemuž jsem přerušila jejich začínající spor.

,,Ne." Sdělili mi téměř jednohlasně.

,,To jsem ráda."

-

Natáčení skončilo až v pozdních hodinách večerních.
Odvedli jsme veliký kus práce, ovšem to mojí únavě nebylo zrovna nápomocno.
S rostoucím vyčerpáním totiž klesala nálada. 
Proto jsem se co nejrychleji klidila z placu, a vůbec z celého studia.
Na konci poslední scény jsem pocítila jakousi zvláštní úzkost, která mi téměř tlačila slzy do očí.
Nebylo to zrovna obvyklé.
Po většinu času jsem totiž byla pozitivně naladěný člověk, ale občas holt přišly chvíle jako byla právě tahle. (Tentokrát jsem veškerou zásluhu za mou mizernou naládu přisuzovala únavě.)

Přehodila jsem přes sebe kabát a vydala se vstříc potemnělým Londýnským ulicím.
Nechtěla jsem jezdit autem, bála jsem se, že bych za volantem mohla snad klidně usnout a takhle mě při vědomí držel alespoň mrazivý větřík mazlící se s mými tvářemi.

Procházela jsem mně již dobře známou čtvrtí a choulila se ke svému kabátu (nejspíš jsem večerní počasí opravdu podcenila), když v tom jsem nedaleko zaslechla známý hlas volající mé jméno.
Trochu jsem se tedy narovnala a otočila se tím směrem, zahlédla jsem přívětivé modré oči a milý úsměv.

,,Nialle, ahoj." Řekla jsem trochu překvapeně, když se pár rychlými kroky dostal ke mně.

,,Ahoj." Usmál se, ale jakmile si mě podrobněji prohlédl, jeho úsměv vystřídal ustaraný výraz.
,,Musí ti být zima, nechceš jít dál?" Ukázal na dům, před nímž jsem se zastavila. Neměla jsem nejmenší tušení, že bydlí zrovna tady.
,,Nebo někam na kávu?" Nabídl mi. Byl tak moc milý a pozorný.

,,Oh, to... moc ráda bych, ale jsem příšerně unavená, myslím, že kdybych se někam posadila, do dvou minut usnu." Tiše jsem se zasmála.
,,Měla jsem opravdu náročný týden."

Niall na to chápavě přikývl.
Pak se na jeho tváři se opět objevil úsměv. ,,Ale to pozvání platí, jen si ho vyberu jindy." Vzal do rukou šálu, jež měl ještě před malou chvíli obmotanou okolo krku, a přehodil ji přes má ramena.
Vděčně jsem mu úsměv opětovala.
,,Dovol mi tě tedy pro dnešek alespoň doprovodit." S jeho nabídkou jsem souhlasila a po jeho boku pokračovala v cestě domů.

Moje nálada se díky jeho společnosti a vtipným historkám, které mi zaujatě vyprávěl, obrátila nejméně o 180 stupňů a tak, když jsem ulehala do postele, koutky mých rtů byly stále zdviženy vzhůru.

note

já už skoro nevím co vám k tomu říct, vím že nevydávám pravidelně, ale bez té správné inspirace to prostě nejde ..jistě to samy znáte, navíc mám chvíle, kdy se mi k příběhu ani vracet nechce, protože s ním nejsem na 100% spokojená, ale zároveň se mi ho nechce zahodit, mám k němu takové pevné pouto, takže doufám že se mi ho pro vás povede dopsat

jinak nezoufejte, ben bude opět brzy na scéně