Francis Harrisová

2

Táta od stěhování přicházel pozdě v noci,namol a rozzlobený. Bylo to jako zlý sen,jindy kultivovaný a slušný člověk s úsměvem na tváři se měnil v monstrum. Kam se poděl můj otec, se pro mne a zbytek rodiny stal nevysvětlitelnou záhadou plnou výčitek a špatných výkonů. Změna bydliště situaci zhoršovala. Náhlá nejistota v našich životech barvila dům do temných barev samoty a ztráty víry v naději na lepší zítřky.
,,Thereso?! Thereso!" byla jsem ospalá a ztěží se na telefonu podívala na čas. 1:46. Co to má zase znamenat? ,,Thereso,kde jsi?!" moje hluboké zívání bylo doplňováno nadměrnou hlasitostí táty. Bylo zvláštní,že moje máma nic neřekla. Čekala jsem,očividně stejně jako on,na mámino "Bože neřvi tak,vzbudíš děti". Marně. Slyšet bylo jen tátových těžkých kroků.Nezněl ale opile, hlas měl vyčerpaný,suchý. ,,Tess,prosimtě odpusť mi to,já Ti to musim říct"
,,Riccu teď mě proboha nech,jsou dvě ráno. Peřinu máš na gauči."
,,Thereso" máma neodpovídala,asi šla spát. Bylo zvláštní slyšet rodiče takhle. Nikdy mě ani nenapadlo, že by to tak jednou mohlo být. V hlavě mi přibývalo čím dál více myšlenek. Co když je táta třeba nemocný? Co když ho vyhodili z práce? Ale to nedává smysl,kolem toho by nebyl takový povyk. Nebo co když má máma pravdu,a má skutečně milenku? Co když ta milenka otěhotněla? Kristovy rány to snad ne. Zajímalo by mě, jak na to kouká Rice,nebo jak nad tím asi přemýšlí Daniel. Co si chudák musí myslet?

,,Dobrý ráno" šla jsem po schodech dolů do kuchyně,od ostrůvku jsem viděla přímo na tátu,jak naprosto mrtvě spal na gauči. Byl přikrytý dekou upletenou z různých barev. Kdysi ji v Indii děda z máminy strany dostal od jedné mladé slečny, která se do něj zamilovala. Děda má tátu rád, naopak babička svoji náklonnost vždy předstírala. Neměla ho ráda,ani když se vzali,ani když čekali bratra,a ani když máma porodil nás s Rice a potom Daniela. Je to ta nejinteligentnější žena,jakou jsem kdy poznala. Babi je skvělá,mohla bych hodiny vysvětlovat,proč je tak úžasná. Je to opravdu dáma, působí velmi žensky a sebejistě. Oproti prarodičům Gellmenovým byli babi s dědou Harrisovi velmi skromní lidé,byli ze Sicílie.
,,Ahoj, chceš vajíčka? Udělala jsem jich víc" Rice vypadala normálně, nepřipadalo mi, jakoby si uvědomovala že jde všechno do kytek. 
,,Fajn, díky" Převzala jsem talíř s volskými oky a nakrájenými rajčaty. Obývák byl i s kuchyní ohavně vydýchaný, neměla jsem zrovna náladu, šla jsem tedy do pokoje sednout si na balkónek.

Koukala jsem na naši zahradu, za níž se rozprostírala louka zakončená míšeným lesem. Byl zrovna konec června. Obloha byla pod mrakem a vypadalo to, že bude každou chvílí pršet. Líbilo se mi to. Seděla jsem ve vystlaném zahradním křesílku u skleněného stolku, a nad  hlavou jsem měla malou plastovou stříšku. Byl na ní rudý kus čehosi. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla. Neochotně jsem se postavila na druhé křesílko a pro hmotu se natáhla. Plastelína. Byla ztvrdlá a evidentně stará. Barva již byla vybledlá. Zcela nezaujatě jsem si i s plastelínou v ruce sedla zpátky do křesla ve snaze najít pohodlí, jež jsem opustila. Napila jsem se minerálky co jsem měla na stolku a prohmátla plastickou hmotu. Nebyla ničím zajímavá. Ani by mě nenapadlo uvažovat nad tím, jak se tam dostala. Daniel si s těmihle věcmi jistě hraje a ať je to sebepodivnější, mohl ji sem hodit, on, nebo kdokoli jiný. Chvíli mimo jsem ji jen držela v ruce, dokud jsem se na ni nezadívala. Všimla jsem si, že je rozrytá na jedné straně. Bez očekávání jsem se na místečko podívala. "Uteč". Ano, tohle bylo do jisté míry znepokojující, a proto jsem se na bezvýznamný moment i zalekla. Ale jak jsem říkala, Daniel je smrdutý spratek, jistěže je to jeho práce, nic jiného než otravovat lidi okolo nesvede. Jiné vysvětlení, jaky by se sem kus této věci dostal není, sousedy nemáme. Lidé bydlící nejblíže byli vzdálení dobré 3 kilometry. Náš dům byl de facto na samotce.

************

Pár dní uběhlo, začaly letní prázdniny. Letos jsme neměli naplánovanou dovolenou, což vadilo všem kromě mě a táty. Ten měl na mozku zatemněno.  

Domem se rozléhalo tíživé ticho, které mi nahánělo pocit strachu. Byla jsem sama, sourozenci jeli k prarodičům Gellmanovým a rodiče byli v práci. Nikdy jsem nebyla typ člověka, co se snadno znudil, nic nedělání bylo mým koníčkem, a tudíž jsem se již od brzkého věku dokázala zabavit sama. Když jsem ale přemýšlela jak využít čas, kdy jsem doma výjimečně sama, zamířila jsem do kuchyně pro laptop. V obýváku jsem se usadila, a minuty četla seznamy nejlepších hororů 21. století, avšak valnou většinu jsem buď již viděla, anebo mě nezaujala. Po úmorných 20 minutách jsem se stejně sklonila k nejlépe hodnocené duchařině založené na skutečných událostech, kterou jsem viděla bezmála 3krát. Ačkoli jsem, co se filmů týče, nespadala do skupiny vystrašených jedinců, každou ubýhající minutou se můj mozek soustředil na každé zavrzání podlahy a zvuky lednice. Během pauzy hororu jsem odešla do kuchyně pro filmovou svačinku. Vyvařovat se mi nechtělo a sladkostí tu bylo pomálu, naplnila jsem tak misku s čokoládovými půlměsíčky studeným mlékem, a zamířila zpět na pohovku. Hodiny ukazovaly čtvrt na jedenáct ráno. Nerozumněla jsem, proč jsem laptop neodnesla do pokoje a nezůstala tam, když jsem dopoledne sama doma a bojím se. Nejdřív jsem tedy nahoru odnesla misku s lupínky, a následně se vrátila pro počítač.  

V pokoji jsem ležela už 4 hodiny, měla jsem puštěný nový film, a úspěšne ho ignorovala střídavým koukáním z okna na telefon. Proklínala jsem samu sebe za koukání na duchařinu, když se mi zachtělo na záchod. Musím tak vylézt z pokoje a přejít do dveří vzdálených pár metrů. Už sahám na kliku v pokoji, když uslyším lehounké zabouchnutí dole ve vchodové hale.