Embark // h.s. (TRANSLATION)

TWELVE

Lámání dřeva a Harryho mručení způsobilo, že Celia probudila z dřímoty na slaměné posteli. Přehodila si přes ramena deku a otevřela dveře, sluneční ranní svit ji pozdravil vřelým obětím.

Harry v zatrávněné oblasti před domem, zvedl sekeru přes rameno a mrštil s ní dolů, půlící špalek dřeva a posílající půlky k zemi. Odložil sekeru na špalek, na kterém štípal dřevo a otřel si hřbetem ruky čelo. Jeho bílé triko bylo poskvrněné potem a špínou, čistá bílá barva se vytrácela.

„Dobré ráno," řekla Celia ode dveří.

Harry trhnul hlavou vzhůru a usmál se.

„Dobré ráno. Promiň, jestli jsem tě probudil."

„Ne, ne," řekla, kroutící hlavou. „Stejně si budu muset zvyknout na brzké vstávání."

Přikývl.

„Kde je Nerissa?"

„Ana se o ni stará."

Harry přešel po trávě pro další špalík dřeva. Celia sledovala, jak jej opatrně položil na špalek, zvedl sekeru přes rameno, rozsekávající dřevo kovovou čepelí.

„Co mám dělat?" zeptala se Celia. Harry se zamračil. „Už se výhradně nestarám o domácnost. Potřebuji pomoct s domácími prácemi. Měla bych jít posbírat vajíčka nebo zajít pro vodu nebo-."

„Drahá," přerušil ji. „Jdi se projít po okolí. Seznamuj se a pak si promluvíme o domácích pracích. Hm?"

Přikývla. Harry se vrátil ke štípání dřeva, kapky potu na jeho čele a nad horním rtem se leskly ve slunečním svitu.

Vrátila se zpátky do domu a převlékla se do šatů. Roanoke bylo místo, kde se neoblíkalo extravagantně, jako když byla v greenwichském paláci nebo v Berkeleyho panství. Plně oblečená si zapletla divoké kudrliny do copu a zavázala jej stužkou.

Vycházející ze dveří do usedlosti se setkala s čerstvým vzduchem. Lidé kolem ní procházeli se dřevem v náručí a kbelíky vody na vozících, na okamžik se na ni podívali a odtrhli pohled a zaměřili se na jejich cíl.

Celia se pomalu a hluboce nadechla, když si prohlížela usedlost; studna uprostřed, domy obklopené zdí, farma, kovář, krejčí a řemeslník.

S lomeným krkem a oři zamířenými do dálky, Celia si všimla těžkých bot dupajících za ní. Tehdy ucítila ledový stisk na lokti, že strachem trhla hlavou, uvědomující si, že ji někdo úzce následoval. Vyděšeně se nadechla nad známkou Andrewa Tallise. Jeho ostré oči se zanořily do Celiiných s nekalými úmysly, posílající skrze její žíly strach a kazící její dobrou náladu.

Zatnula zuby a pokusila vytrhnout z jeho sevření, ale jeho stisk byl příliš silný. Místo toho polkla strach a zvedla bradu vysoko, aby ukázala menší strach.

„Mohu vám pomoci, doktore?" zeptala se hrubě.

„Prohlížel jsem si vás. Věřím, že byste mohla potřebovat," odmlčel se, načež zvedl volnou ruku, aby Celii lehce přejel po klíční kosti směrem k jejímu prstu pomalým tempem a pak jeho ruka padla na její pás. Ovinul ruku kolem jejího boku a přitáhl si ji blíže k jeho tělu, takže se jejich boky dotýkaly.

„Prohlídku," dokončil.

Celia cítila, jak se její rty začaly třást a její sebevědomí se podlamovalo. Harry nebyl poblíž, Daniel byl pryč, byla sama.

Viděla, jak se lidé dívali. Byla by považovaná za lehkou děvu, kdyby tahle scéna zašla někam dál. Se vší silou, kterou dokázala vyvinout, zvedla botu a podpatek zarazila do Andrewovy boty. Ačkoli kůže byla hrubá, obyčejný doktor si nemohl dovolit pořádné boty, aby zabránil bolesti něčeho, co bylo vyvinuto s pořádnou silou na jeho nohu. Zaskučel bolestí a pustil ji za pás a loket.

Celia se odtrhla, klopýtající dozadu, dokud nenarazila do dalšího těla za sebou. Příliš se bála od něj odtrhnout oči, kdyby se rozběhl nebo možná ještě hůře se pro ni znovu natáhl, ignorovala osobu za sebou.

„Harry se o tomhle dozví," vyprskla.

„A co udělá, zlato?" zeptal se Andrew nedůstojným tónem, lehce naklonil hlavu na stranu a v ponižujícím gestu zvedl obočí.

„Můj manžel je spoluguvernér této kolonie," řekla skrze zatnuté zuby. „Udělá, co bude moct."

Celia sledovala s hrdostí, jak se Andrew prohnul. Pronikla skrze tenkou vrstvu jeho brnění, viděl strach a zbabělost. Rychle se narovnal a nasbíral sliny, plivající k Celiiným nohám. Držela svůj postoj a sledovala, jak zmizel, ramena měl poraženecky svěšená.

„Má paní," řekl pokorný hlas za Celií.

Otočila se, aby našla ženu jen pár palců od ní. To byla ta osoba, do které narazila. Celia se jemně usmála.

„Obdivuji vaši statečnost," dokončila žena. Její hnědé oči zářily v ranním slunci, když vzhlédla na Celii, malý úsměv se odrážel na jejích plných rtech.

„Odpuste mi, že jsem do vás vrazila," řekla Celia. „Doktor Tallis se pokouší o mou pozornost, když je blízko."

„Samozřejmě, má paní," řekla. „Všechny ženy v usedlosti jej znají. Rozšířily se fámy o jeho špinavém chování k ženě kapitána Stylese a ostatním ženám od doby, co tady Perla oceánu doplula. Pokud jsou ty fámy pravdivé, pak jste ona, ano?"

Celia přikývla. Žena okamžitě udělala pukrle.

„Mé jméno je Celia. Nechala jsem své postavení v Anglii, tak se prosím ke mně nechovejte jinak než k ostatním ženám tady."

„Ano, samozřejmě," odpověděla.

„Jaké je vaše jméno?"

„Marisol Paynová."

„Jaké pěkné jméno." Usmála se Celia. Prohlížela si Marisolinu tvář, obdivující její tmavší pleť a tmavě hnědé lokny. „Španělské jméno?"

„Jsem ze Španělska, ano."

„Vaše angličtina je velmi dobrá. Mohla bych si vás splést s rodilou angličankou."

„Lady Stylesová," řekl hlas protkaný s údivem.

Celia se otočila ve směru hlavu. Žena Celiina věku s matnýma očima a vlasy jako slámou stála s rukama sepnutýma pod prsy.

Celia se zamračila.

„Ano?"

„Proč s ní, proboha, mluvíte?" zeptala se cizinka.

„Omlouvám se, znám vás?" zeptala se Celia ohromena ženinou drzostí.

„Ne, ale jistě bych byla příjemnější společnost než ona," odfrkla si, směřující ostrýma očima k Marisol.

Bylo ticho. Celia viděla, jak Marisol sklopila pohled k nohám, hanbou svěsila hlavu. Úšklebek se objevil na ženině tváři. Celia uvnitř sebe cítila vroucí vztek.

„Jak se opovažujete takhle o ní mluvit," řekla Celia. „Taková neúcta a hanebné chování."

Ženin hrdý úsměv povadl, namísto něj se objevilo zmatení.

„Ale ona-."

„Slečna Marisol Paynová je skvělá a milá žena, něco, co se o vás říct nedá. Pěkný den."

S pootevřenými rty šokem a nakrčeným obočím se žena otočila na podpatku a odešla, nechávající Marisol a Celii opět v osamocení.

Celia se otočila čelem k Marisol a vřele se usmála.

„Doufám, že tě můžu považovat za přítelkyni. Věřím, že v těchto dnech, je pravá přítelkyně velmi vzácná a dost potřebná."

Marisol přikývla.

„To bych moc ráda."

________

Jestli máte připomínky nebo nějaké dotazy. Sem s nimi.:D