Embark // h.s. (TRANSLATION)

ONE

Pronikavé kvílení protnulo Celiiny uši a vzbudilo ji z jejího poklidného dřimotání. Zaskuhrala a vstala, párkrát zamrkala, aby se jí vyjasnilo vidění od ospalého šera a přivykla si na tmu. Její oči se potulovaly po místnosti, dokud neskončily na dvouměsíčním miminku, vrtícím se v postýlce v jejích nohách.

Položila nohy na podlahu, sténající nad náhlou změnou teploty a přesunula se po pokoji, sklánějící se a tyčící se nad plačícím dítětem.

„Ššš, ššš," řekla, když opatrně zvedla dítě, přitahující si ho k hrudi. Na mysl jí přišla písnička, kterou jí vždycky jako dítě zpívala matka, aby ji utišila, a najednou bez myšlení se její rty začaly pohybovat, její hlas byl jemný, když se proplétal chladným vzduchem.

„Weep you no more, sad fountains; What need you flow so fast?" začala zpívat jemně. „Look how the snowy mouintains. Heav'n's sun doth gently waste. But my sun's heav'nly eyes view not your weeping that now lies sleeping. Softly, softly, now softly lies sleeping."

Pohupovala rukama, přičemž zbytek písničky pobrukovala, pláč miminka pomalu tichl, dokud jej už nebylo dále slyšet. Celia se usmála, když dítě zavřelo jeho malé zelené očička a usnulo, jeho růžové rty byly lehce pootevřené, když si povzdychlo pohodlím. Huštala s ním dále, dokud si nebyla úplně jistá, že miminko spalo, a položila jej zpátky do kolébky.

Než si vlezla zpátky do postele, Celia stála nad miminkem a dívala se na něj dolů.

„Jak bych si přála, aby byl tvůj tatínek tady."

*

„Pivo?" zeptala se Jane. Mladá dívka promluvila jemně a nesměle, když držela džbánek piva v jejích malých drsných rukách. Celia předpokládala, že jí bylo okolo čtrnácti let, soudě dle vzhledu jejích rukou, byla ve službách mnoho let. Po opálené kůži měla rozházené mozoly a jizvy od popálenin, nepochybně od vařící vody nebo od přikládání do ohně.

Celia potřásla hlavou a pokynula, aby odešla. Její oči se přesunuly a soustředily na talíř plný jídla před ní, kterého se nedotkla. Než mohla vůbec přemýšlet nad tím, že by si vložila sousto do úst, dítě začalo kňučet. Celia vstala a odešla od stolu a zvedla dítě z postýlky, houpající čtyřměsíční mimino v náručí, přičemž se pohupovala sem a tam, přesunující váhu z jedné nohy na druhou.

„Dobré ráno," zacvrlikala Isabel, když vešla do jídelny. Její blonďaté kudrliny spočívaly na jejích zádech, přičemž šla ke stolu a pomalu se sklonila, opírající se o židli.

Celia se na svou sestru usmála.

„Pamatuji si ty dny, kdy bylo těžké vstát a sednout si, myslela jsem si, že to už nikdy znovu neudělám."

Isabel se jemně zasmála a shlédla na její kulaté bříško.

„Jsem připravená potkat se s mým synkem."

„Seš si jistá, že je to kluk?"

„Naprosto. Nekonečně kope a hýbe se."

„Dobré ráno, dámy," řekl James, loudající se přes místnost a dávající Isabel pusu na hlavu. „Jak se má malé?" zeptal se Celie, když se posadil.

Celia poklepávala miminčina záda, přičemž znovu usnulo.

„Spí většinu dne, díky Bohu."

„Říkala jsem ti, že ti rádi najmeme chůvu," řekla Isabel. „Vypadáš vyčerpaně."

„Moje dítě je to nejbližší, co mi po Harrym zůstalo," odpověděla. „Děkuji za odpověď. Oba jste ke mně tak milí."

„Pro rodinu cokoli." Usmál se James.