Empty Case

Kapitola VII. - Muž v černém

Bylo to vůbec poprvé, co pršelo.

Náhlý déšť je překvapil několik minut poté, co opustili Alanovo vězení. Úkryt našli, až když se vymanili z – jak to Paul trefně popsal – radioaktivní zóny. Suché stromy a zatlučené dveře vystřídalo známé předměstí s obchodem na růžku. Tam se schovali, doplnili zásoby a Alan se hladově pustil do jídla.

,,Párky, ty jsem strašně dlouho neměl, pořád jen buchty se slaninou," rozplýval se s plnou pusou.

,,Vy jste tam měl jídlo?" divil se Paul.

Alan polkl, napil se růžového pitíčka a odpověděl: ,,Po probuzení tam na mě vždycky čekalo. Nikdy jsem neviděl, kdo mi ho tam dává, dveře jsou strašně hlasité a určitě bych je slyšel otevírat."

,,Tak kde je ta radnice?" zeptala se ho netrpělivě Alex. Sledovala, jak rozpůlil párek, jahodová marmeláda kápla na podlahu.

,,Už jste spali?" ignoroval Alan její otázku. Ukázal na zelené pití a Paul mu ho podal.

,,Eh...ne, nejsme unavení," odpověděla zmateně a jukla na ostatní. Ti jí to odsouhlasili.

,,To je jedno, musíte spát." Podíval se na deštěm zmáčenou vitrínu. Bouřkové mraky byly šedé jako chodník pod nimi a nevypadalo to, že by brzy nastala obleva. ,,Musíme se přesunout."

,,V tom dešti?" zabědoval Paul a prohlédl si své letní oblečení. Dres s krátkým rukávem a bavlněné šortky byly stále hodně promočené.

Alex se hluboce nadechla a snažila se potlačit veškerou zášť, kterou k novému členovi skupiny cítila. ,,Ne, dokud nám neřeknete, kde je ta radnice."

,,Když nespíte, není to dobrý."

,,To je snad jasné, ale my nejsme..."

,,Na tomhle místě spát musíte. Dny tu ubíhají jiným tempem než..."

,,Na naší planetě?" doplnil ho Paul. Alan se na něj zvědavě podíval. ,,Než u nás. Nejsme na jiné planetě."

,,Fajn, informace jak z chlupatý dechy," drtila slova mezi zuby. Cítila, jak jí Svietlana sevřela dlaň, ale Alex se jí vytrhla. ,,Tak nám konečně řekněte, co myslíte tím spánkem a jestli víte, kde to jsme, tak to taky vyklopte, protože..."Tón jejího hlasu se drasticky změnil, Alex vybuchla.

,,Baví vás to?!"

Alan zaskočeně upustil párek na podlahu.

,,Řekl jste, že nám všechno povíte, a zatím tu... mlžíte a jste tak záhadný a... baví vás to?!" Rozbrečela se. Tíha tohoto místa, nevědomost, kde jsou a co se děje, proč je před hodinou chtěl zavraždit extra ohebný strom... bylo toho na ni moc. Naštvaně se zvedla a vyšla ven ze dveří, sesunula se k zemi a složila hlavu do dlaní.

Svietlana za ní okamžitě utíkala, ostatní se zvedli a následovali ji. Alan pořád dřepěl na podlaze a zkroušeně zíral na své boty. O chvíli později mu někdo zaklepal na rameno. Byla to Barb.

Hleděla na něj svými obrovskými modrými kukadly, připomínala mu oživlou panenku. Její vzezření působilo na Alana uklidňujícím způsobem.

,,Já... se omlouvám," vypravil ze sebe.

,,To řekněte Alex. A pak nám řekněte všechno, protože má pravdu, mlžíte, zatajujete, přitom jste nám slíbil, že všechno, co víte, řeknete. Nemůžete nás nechat čekat tak dlouho, máme strach."

Její upřímná řeč na něj udělala obrovský dojem. Uvědomil si, že i on má obrovský strach, není však tak velký jako jejich, opuštěných dětí, které se chtějí vrátit ke svým rodičům.