Empty Case

Kapitola VI. - Bílé kostky

Existence reproduktorů je svedla na novou cestu. Ihned si uvědomili, že jestli tu jsou reproduktory, musí tu také být rozhlasová stanice. Cestou ven z centra města si všimli dalších připevněných reproduktorů na budovách, v některých případech byly upevněny na stožárech, které se skrývaly v úzkých cestičkách. Jenže kde se může rozhlasová stanice skrývat? Alex si nepamatovala, že by ji někdy zajímalo, odkud se vysílají důležitá oznámení. V Dalu se kromě klasické zkoušky sirén každé první pondělí v měsíci nic nerozhlašovalo. Vlastně, když teď tak vzpomíná, pamatuje si na jeden den, kdy se městem rozezněl mocný, přesto těžce srozumitelný hlas jakéhosi muže, patrně starosty. To bylo v den výročí Martine Rinse, zakladatele Dalu. Tehdy z okna třídy zpozorovala, že se lidé procházející kolem zastavili a namáhavě se snažili zjistit, o čem se to mluví. Hlas se odrážel z mnoha míst, Dale byl přímo posetý stejnými reproduktory, takže rozumět někomu, kdo mluví z dvaceti míst najednou bylo stejně obtížné, jako slyšet někoho mluvit na hudebním koncertě.

Byla to jejich jediná šance, jak najít zbylé spolužáky. Zkusili snad všechno; krátce po objevení reproduktorů napadlo Paula křičet jména a zjistit, jestli někdo z nich neprochází jinou ulicí. Vydrželi to pár minut - Paul i Joe si vyřvali hlasivky a nápad zavrhli. Snažili se nakukovat do oken každé budovy, jenže byli obklopeni desítkami stejně vypadajících objektů a přilepením obličeje na sklo každé z nich je nesmírně zdržovalo. Rozhlas zůstala nejjistější a nejpravděpodobnější možnost, jak nalézt zbytek kamarádů a společně najít cestu domů.

Vysoké mrakodrapy začaly řídnout a měnit se na menší baráčky a domy. Cesty se rozestoupily, zeleň se rozšířila do všech končin, až se konečně dostali z centra města na obyčejné sídliště. Slunce jim už počtvrté zakroužilo nad hlavou a to byl jediný pohyb, který kolem sebe vypozorovali. Ani tu nic nežilo, žádné zvíře, nepotkali člověka nebo něco, co by prokázalo, že tu někdy někdo byl, jako například odhozený kelímek od kafe nebo srolované noviny na lavičce. Ulice byly tak čisté, že si připadaly, jako by se procházeli po obrovských kulisách. Přesto tu bylo všechno reálné, trojrozměrné, lavičky nebyly z papíru a skla pod dotykem nepraskala. Město duchů je na jednu stranu děsilo, na druhou fascinovalo. Pořád nepřišli úplně na kloub tomu, kde vlastně jsou. Shodli se, že o tom nebudou dále mluvit, každého to nepříjemně rozrušilo a představa, že jsou tisíce kilometrů od domova, že je někdo unesl a odvedl na opuštěné místo, jim naháněla hrůzu. Během putování za nalezením rozhlasu se ale několikrát nachytali, jak se o zakázaném tématu baví.

,,... a když si uvědomíš, že tohle město někdo postavil třeba jen kvůli tomu, aby sem přivedl partu dětí, to je... chápeš, to je šílené," povídal Paul Joeovi. Alex se nasupeně otočila a upozornila Paula, že se na něčem dohodli.

,,Já vím, já vím," vydechl zoufale a mlčky pokračoval.

Tahle část města v sobě měla zvláštní kouzlo, uklidňující náladu. Najednou se necítili tak mizerně a obdivovali barevné a rozmanité okolí. Rozkvetlý parčík, obklopený dvěma tucty rostlých stromů, hrál všemi barvami. Alex a Svietlana přešly ulici a jakmile se přiblížily k parku, uchvátila je omamná vůně.

,,Proboha... cítíš to?" zachvěla se Alex, zavřela oči a pořádně se nadechla.

,,To tak krásně voní," přitakala Svietlana a poklekla k malým červeným květinkám, na jejichž vrchu rostly průhledné fialové bobulky připomínající bubliny.

,,Jak takhle může květina vůbec vonět?" Svietlana jednu utrhla a přičichla si k ní, jako by ji chtěla celou vdechnout.

,,Já nevím, ale přesně takhle voní můj parfém," odpověděla Alex ladným hlasem. To už za nimi přišel zbytek skupiny.