I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 16

''Souhlasím.'' Ozval se Luke a odběhl pro něco do vedlejší místosti.

''Do kterýho století jsi pro to zaběhl?'' Zeptala jsem se, když se vrátil s laptopem co vypadala jako krabice od bot.

''I kdyby to bylo třeba z doby kamenné, můžeš být ráda, že něco máme.'' Odvětil Mike. A já ani trochu nepochybovala, že není.

''Tak hledej.'' Zrychlila jsem tempo, protože jinak by se ten rádoby notebook rozpadl dřív, než by jsme se pokusili cokoliv udělat.

V-i-c-t-o-r-i-a M-o-n-t-g-o-m-e-r-y Naťukával do klávesnice písmenka.

Ne že bych se bála ale, vyvolávalo to ve mně napětí.

Při slačení tlačítka 'enter' jsem nemohla uvěřit svým očím.
Všude byly moje fotky. Všude. Co to má být? Nechápala jsem. S vyděšeným výrazem jsem na to koukala asi dvě minuty.

''Co to sakra?!'' Odstrčila jsem Luka od notebooku.
Projížděla jsem stránku za stránkou, fotku za fotkou a nedokázala jsem pochopit, proč sakra vypadá přesně jako já. Proč je tak známá, že je po celým internetu a vůbec, proč se to všechno děje kolem mě.

"Nemám co k tomu říct." Za zády jsem uslyšela Lukův hlas.

"Já, já tomu nerozumím." Spustila jsem nejistě. Jako tenkrát v nemocnici.

"Prošla sis už mnoha věcma. Tohle je moc i na mě." Sklapl notebook.

"Nene, co to děláš? Musím zjistit, co je zač." Otevřela jsem ho.
A Luke ho zase vzápětí sklapl.

"Ne." Odsekl.

"Proč jako?! Co mi kurva nakazuješ co mám dělat?" Vzala jsem notebook do ruky a chtěla s ním odkráčet pryč, ale Luke mě samozřejmě zastavil tak, až mi vypadl a skácel se k zemi.

"Vidíš co děláš?!" Nadávala jsem.

"Tak to už nepojede." Promluvil po půl hodině i Mike.

"Nene, ne. To ne." Zvedala jsem notebook ze země.

"A máš po problému." Řekl na pohodu Luke a dál se o mě nestaral.

"Už na mě ani nemluv!" Křikla jsem po něm.

"Debil.." Zanadávala jsem si potichu Michaelovi, když odcházel.

"Ale miluješ ho. Odpočítávám minuty než se usmíříte." Ukázal na svoje hodinky.
Který neměl.

"Hmm."
*
*
*

Už se stmívalo.
Nemohla přestat myslet na tu Victorii.
Seděla jsem v křesle, venku pršelo a já a Luke jsme spolu pořád nemluvili.
Byla mi zima. Bylo mi mizerně. Bylo mi všechno, jen né dobře.
Sledovala jsem, jak kapky deště pomalu stékají po starým špinavým okně a přemýšlela o tom, jak to mají jednoduchý.
Občas za mnou došel Mike ale neměla jsem chuť mluvit ani s ním.
Svíral se mi žaludek a čas od času mi stekla slza po tváři. Krátká, malá bezvýznamná slza.
Víc jsem sama sobě nepřipustila.
Přešla mě chuť k jídlu a neodvážila jsem se ani napít, protože to bylo moc blízko Lukova pokoje.
Co přede mnou skrývá? Má pořád nějaký tajemství? Proletělo mi hlavou.

Když jsem tu tak sama, vezmeme si už kolem tří hodin, napadá mě spousta věcí.
Žije vůbec ještě moje máma? Kde je můj táta? Údajně psychopat. Kdo je ta holka? Údajně moje dvojče. Proč já tu vůbec teď trčím, zatím co jediní, který mám spí?
*
*
*
"Sabine?" Vzbudil mě Mikův hlas.

"Jakej je rok?! Jak dlouho jsem spala?" Skutálela jsem se z křesla na zem.

"Asi 2 hodiny, klid." Pomáhal mně na nohy.

"Kde je Luke?" Rozhlížela jsem se.

"Říkal, že si něco musí vyřešit. Zachvilku se vrátí."

"Tys ho jako pustil ven?!" Ukázala jsem směrem ke dveřím.

"Jemu pět nebo co?" Nadzvedal obočí.

"Jdu za ním."
"No jasně. Zůstaneš pěkně tady." Zastavil mě.

"Je mi pět nebo co?" Nahodila jsem ironickej výraz a odstrčila mu ruce.

"Nikam nejdeš."

"Jo? Tak sleduj." Namířila jsem si to k východu.

"Nevíš kam šel.." Pokračoval.

"Ptal ses ho na to?" Otočila jsem se.

"Ne." Odpověděl chladně a odešel do kuchyňe.

LUKE:
"Takže kam to bude?"

"Na letiště."
________________