I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 6

Zrovna jsme zastavili na další zastávce. Využila jsem možnost a okamžitě vyběhla pryč. Pár lidí se na mě dívalo jako na blázna ale mě to bylo jedno.

Běžela jsem po schodech ven a všimla jsem si obřího parku. Přes přechod, přes který stále jezdila auta jsem se bez ohlédnutí rozběhla směrem k němu.

Bylo tu hodně lidí. Všichni se usmívali. Jedni měli piknik a druzí si hráli se svými psi. Jenom já tady stála úplně ztracená.

''Luku, LUKU!!'' Řvala jsem na celý park. A nic. Nevěděla jsem co mám dělat. Měla jsem o něj takový strach. V tomhle městě je miliony lidí, ale stejně pokaždé mě někdo z nich chce zabít nebo ublížit někomu z mých blízkých.

Ucítila jsem na rameni kapku vody. Začalo pršet. S brekem jsem dosedla na trávu. Přes slzy jsem už jen potichu opakovala ''Luku.. kde jsi..''

''Sabine?!!'' Uslyšela jsem povědomí hlas. Zvedla jsem se ze země a uviděla ho. Běžel ke mně po mokré trávě s rozcuchanými vlasy. Běžel ke mně Luke. Je v pořádku..Panebože.

''Luku!'' Objala jsem ho.

''Kde jsi byl?! Bála jsem se o tebe. Víš hrozně moc se toho teď stalo..Možná jsem to pokazila tím, že jsem nezůstala doma a šla tě  hledat ale já- 

''Hlavně, že jsi v pořádku. Neplakej. Nevěděl jsem kde jsi a co se ti stalo..Musím ti něco říct a hodně věcí vysvětlit. Každopádně u mě doma už bydlet nemůžeme.'' 

''A kam půjdeme?'' Byla mi zima a pořád jsem byla dost vyděšená..

''Je ti zima?'' Chytil mě za ruce.. ''Počkej.'' Sundal si bundu..

''Na.'' Oblékl mi ji na ledová ramena.

''Děkuju.'' Pousmála jsem se.

''Víš, pár lidí, pár chlápků.. ví naši adresu a já nedovolím aby ti něco udělali. Musíme se přestěhovat. Někam do hotelu.''

''Jací chlápci? Ten co u tebe byl dneska po tom cos zmizel? A kde si vůbec byl'' Kladla jsem otázku za otázkou.

''Teď na to prosím nemysli a pojď.''

''A co moje věci?'' Zarazila jsem se.

''Pro ty právě jdeme.'' Vydal se směrem k metru

''Tak jdeš?'' Otočil se ke mně.

''Jo.. promiň. Vůbec nevím co se tu děje, se nediv, že teď tak pozdě reaguju.. Na tohle jsem nebyla připravená hned potom co se stalo před nemocnicí. Počkat já ani vlastně pomalu nevím co se mi stalo.'' 

Zadíval se na mě ''Asi máš pravdu.'' Zastavil se.

''Omlouvám se ti.. Pošlu tě domů. Nikdy jsem tě neměl do něčeho takovýho zapojit. Já vím posral jsem to.. Klidně mi to řekni milionkrát. Akorát jsem se tě snažil chránit..''

''Ne. ne. ne. Víš co?''

''Já nejsem nějak slabá abych se do něčeho takovýho bála jít. Přece, když už jsem tady tak tě v tom nenechám. Jestli mi to vysvětlíš později, tak počkám..Je to od tebe hezký, že mi pomáháš a já ti věřím. Například moje máma mi radši jenom zavolá než aby mě viděla osobně. Ona mi sem pošle věci a co? Tím mi říká ať zůstanu tady a domů se nevracím?''

''Teď nebudu sobec..Něco přece vydržím. Rozběhla jsem se k němu. ''Jdeme.'' Moje nenávist k matce mě odhodlala..Ale je to pravda. Nikdo se mi neozval. Tak proč s nima ztrácet čas.

Chvilku se na mě zvláštně díval. ''Ty jsi blázen.'' 

''Povídej mi o tom.'' Vydali jsme se k metru.

''Poznala jsem tvýho kámoše Ashtona.'' Řekla jsem když jsme čekali na metro.

''Počkej, vážně? Já taky a marně jsem se ho ptal jestli tě neviděl.''

''Mně taky nějak extra nepomohl, akorát mi dal tvoje číslo.'' Vytáhla jsem mobil a ukázala mu ho.

''To ale není moje číslo.'' Mírně se zasmál.

''Aha, Tak nic.'' Schovala jsem ho zpátky do kapsy.

''Ale mohl by si mi svoje číslo dát. Když nad tím tak přemýšlím.'' Vytahovala jsem ho zpátky.

''Jo promiň na to jsem nemyslel.''

Když mi začal číslo diktovat, zrovna to přijíždělo.

Zacpala jsem si uši. Nenávidím to jakýsi skřípání.. Horší zvuky než u zubařky. Bylo celkem narváno.

''Drž se u mě.'' Řekl Luke ale pak mě stejně pro jistotu chytil za ruku.

Vešli jsme úplně zadními dveřmi a sedli si asi na poslední dvě místa.

LUKE: 

Seděli jsme a ani jsme nepromluvili. Od parku jsme byli asi jenom 2 zastávky. Právě nastupovali dva chlápci. Samozřejmě ještě dost dalších lidí ale tihle mě zaujali nejvíc. Počkat.. CHARLES?!

''Seš si jistá, že ty věci potřebuješ?'' 

''Co?'' Udiveně se zeptala. Ale to už jsem ji držel a rychle táhl pryč.

''Proč jsi to udělal?! Ještě tam nejsme ne?'' Ptala se Sabine. U toho se na nás otočilo pár lidí.

''No já vím. Vyskytl se další problém.'' 

''Jakej?'' 

''Byl tam jeden chlap. Nevím co by jsme dělali kdyby si nás všiml.

''Charles?''

''Jak to víš?'' Divil jsem se.

''No tak. Ještě se ptej.. Něčím jsem si taky prošla.'' Hodila na mě hrdinský pohled.

''To je jedno. Musíme najít hotel hned.''

''A co moje věci?'' 

''Hele..To už je věc druhá.'' Vytáhl jsem si z kapsy mobil.

''Boulevard Hotel..4 hvězdičky..Hm to by šlo..'' 

''4? A na to jako máš? Nic proti ale tvůj dům vypadá hrozně.''

''Jdeme.'' Zavelel jsem.

SABINE:

Až jsme došli k hotelu, kterej nebyl nějak daleko od metra jsem se zarazila. No ty vole.. Jako na to v jaké bydlí díře je tohle..

''A proč se nepřestěhuješ?'' Zadívala jsem se na Luka, kterej už dávno kráčel do hotelu. 

''Tak na mě aspoň počkej.'' Doběhla jsem ho.

''Dobrý den. Chtěli by jsme zamluvit pokoj. Aspoň na týden.'' Přátelsky oznamoval recepční. Když jsem k němu docházela.

''Jste pár?'' 

''Ne- my''

''Omlouváme se. Už nemáme pokoje s oddělenými postelemi. Bude to problém?''

''Nebude.'' Odpověděl Luke. Já se na něj jenom podívala pohledem: A mě se jako nezeptáš? 

''Ne nebude.'' Usmála jsem se na recepční.

''Až teď je to oficiální.'' Otočila jsem k němu pohled.