I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 4

Jeho dotek ruky na mém těle mě dělal neovladatelnou. Jedná má část chtěla ať ji oddělá, nebo na místě zkolabuju a ta druhá chtěla takhle zůstat navždy. Do všeho toho přemýšlení o něm jsem si uvědomila, že mi položil otázku.

''Ne, nebolí. Nic necítím.'' Bolest necítím..Všechno kromě toho ano. Zvýšený tlukot srdce stále ještě nevyhasl. Pozorovala jsem jak jeho ruka pomalu ztrácí kontakt s mým tělem.

''To je dobře.'' Řekl chladným hlasem jako byl jeho dotyk.

''Asi bych si měla jít vybalit a tak.'' Sledovala jsem dveře co vedou z koupelny. Byly otevřené a já si všimla fotky vyvěšené na stěně chodby. Muž na obraze mi byl povědomí.

''Luku kdo je to?'' Šla jsem k obrazu blíž. Byl na něm malý kluk a vedle něj stál muž--- panebože.

''Proč tady máš proboha mýho tátu?!'' Vyjekla jsem. Byla jsem zaskočená a taky zvědavá. Nevidím ho od svých 5ti let a nějaký Luke Hemmings z Sydney si ho má vystavenýho v chodbě? Ale vypadal překvapeně jako já.

''Tvýho tátu? To je můj blízký. Znal se s mojí mámou ale už asi 4 roky jsem ho neviděl.'' Vysvětloval.

''Ano, přesně tak to je můj otec!  Já ho nevídám od 5ti let. Odešel od nás a nikdy se neozval..Možná ho znáš teda líp než já..'' Klesla jsem a po zdi jsem pomalu sjela na parkety chodby.

''Sabine, to je mi líto.. Hrál si jak je milý chlap. Ale když vám udělal něco takového tak není. Když tobě.'' Natáhl se pro fotku a sundal ji pryč.

''To tady asi nezůstane.'' Řekl a chystal se jí odnést.

''Počkej.'' Zastavila jsem ho. ''Mohla bych si ji ještě prohlédnout?'' Zeptala jsem se a zadívala se na kousek fotky co mu vyčnívala z ruky.

''Jasně.'' Podal mi obrázek do ruk.

Vypadali jako klasická rodina. Malý kluk s jehou tátou co si vyrazili na ryby. Byli uprostřed rybníku na nějaké dřevěné loďce. V rukou měli pruty s chycenými dvěma pstruhy. Teda aspoň myslím, že pstruhy. Tohle nějak nestuduju.. 

Klukovi mohlo být tak 7 let. Měl modré oči a čerstvě blond vlasy. 

''To jsi ty?'' Ukázala jsem na něj.

''Jo, to jsem já.'' Zasmál se.

''Byl si roztomilej.'' Řekla jsem. Vypadal tam jak andílek. Že bych tu fotku klidně i sežrala.

''Byl?'' Nahodil psí oči. 

''No tak pořád jsi no.'' Zasmála jsem se a žduchla ho. Připomnělo mi to doby na základce. Jednou jsem dokonce spolužáka zmlátila za to, že mi snědl svačinu. Už vlastně něco přes 3 týdny nechodím do školy. Je mi to jedno, moc kamarádů jsem tam stejně neměla. Teď se mi to aspoň potvrdilo. Nikdo se mi od té doby neozval. Pamatuju si jejich telefonní čísla, takže jsem si je všechny uložila ale oni jaksi ne.

''Tady máš tu fotku.'' Podala jsem mu ji. ''Já se jdu převlíct.'' Dodala jsem. Když si to tak vezmu celou dobu jsem tady byla ve spodním prádle.

''Já ti ještě neukázal tvoje apartmá!'' Zvýšil hlas, protože jsem už byla zavřená v koupelně. Určitě to bude jak z 5ti hvězdičkového hotelu. Nemůžu se dočkat na nefungující světla a rozbitou matraci. Trochu mi to připomíná výlety na chatu. Oblékla jsem se a otevřela dveře. Vešla jsem do kuchyně ale Luke tam nebyl. 

''Luku?'' Zařvala jsem na celý barák. Ale nic se neozvalo. Došla jsem teda do obýváku. Samozřejmě než jsem tam došla vzala jsem si sebou utěrku abych mohla utřít ten pudink ze sedačky. Zapla jsem televizi a posadila se. Dokonce jsem u toho i usínala a Luke pořád nikde.

Najednou jsem uslyšela dveře. Konečně! Zvedla jsem se a šla do předsíně. 

Zarazila jsem se protože ve dveřích stál jakýsi pán v černém obleku. Zvláštně se na mě díval a poté ke mně došel.

''Je tu Luke Hemmings?'' Řekl nejdřív normálním tónem.

''Ano, asi. Měl by být.'' Odpověděla jsem mírně vystrašeně.

''Jak asi?!'' Zvýšil hlas. 

''Co jste zač?'' Zadívala jsem se na něj. Bála jsem se. Od doby co se tady potulují nějací psychopati neměla jsem ani vycházet z domu. Bylo mi jasné, že ten chlap tady není jentak na kafe. Ale hned do držky nebo do rozkroku jsem mu napálit nemohla.

''Neptej se a odpověz mi kde je Luke Hemmings!'' Chytil mě za krk a přirazil ke zdi. Tak teď jsem byla rozhodnutá, že tady není jen pokecat. Moc se v Sydney nevyznám abych mu řekla falešné místo ale za pokus nic nedám. 

''Není tady! Šel do Centennial Parku se s někým setkat!'' Zalhala jsem. Mluvit přes tu jeho hnusnou pěst se lehce nedalo. Ale zkušenost je zkušenost.

Pustil mě. ''Jestli tam nebude! Tak se vrátím pro tebe!'' Zařval a práskl s dveřma. Já udýchaná tam stála s tím že vůbec nevím co se tu děje. Zase. Kde je sakra Luke? .. Co po něm ten chlap chce? 

Vadí mi, že se mi o ničem nesvěřil. Je to všechno tak přede mnou utajené, že už ani nevím jak mám pomoct.

Toho chlápka to nezadrží dlouho.. Ať si klidně po tom přijde pro mě ale Luka ať nechá na pokoji.

Rozhlédla jsem se po domě. Můj pohled se zastavil u dveří. Sice mi říkal ať tady zůstanu.. Ale.

Vzala jsem si klíče, mobil a oblékla bundu. Otevřela dveře a zamkla dům. Zapla jsem si na mobilu mapy a vyběhla kdoví kam.. Luke o žádném konkrétním místu nemluvil abych aspoň trochu věděla kam jít. Připadám si jak v detektivce a je mi z toho všeho už špatně. Proč nemůžu žít jako normální člověk?

Byla jsem kousek od metra a tak se zastavila. Nikdy žádná známá tvář. Posadila jsem se na lavičku a sledovala kolemjdoucí. Bylo něco kolem 6té hodiny. 

''Héj čáu!'' Pozdravil mě cizí hlas. Já se koutkem oka na něj otočila. Měl hnědé delší vlasy a na nich uvázanou látkovou čelenku. Posadil se ke mně.

''A ty jsi zase kdo?'' Hodila jsem na něj tázavý pohled.

''Ashton Irwin. Kámoš Luka..Toho bys měla znát.'' Podal mi ruku.

''Jó jasně..Vím kdo. Ale teď nemáš čas hle- Počkat. Dej mi jeho číslo dělej.'' Vzpomněla jsem si, že jako jeho kámoš ho bude mít.

Po nadiktování čísla jsem ho hned vytočila .. Ale byl nedostupný...