I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 21

teď tu nemůžu zkolabovat.

_________________________________
Utíkal jsem tmou, co to šlo.

Nepřestával jsem myslet na Sabine a na to, jak špatně na tom jsem.     

Zvuky zvyšovaly na hlasitosti v mé hlavě, až jsem nad tím začínal ztrácet kontrolu.

I přesto se mi nějak podařilo dostat do centra letiště, plné spěchajících lidí na letadlo.

Tma, všechny ty nepříjemný alarmy, ze kterých jsem bláznil, z minuty na minuty zmizely a ztichly.

Jako by všechno, co jsem cítil, byl sen.

Dokud jsem do někoho nenarazil.

"Mám tě, kámo."

"Fredericku?"

--

Frederick Hill.

Můj jedinej pravej kámoš ze základky, během střední mi pomáhal s pár projektama, ale nikdy nebyly tak vážný, jak tenhle.

V den maturiťáku jsme oba nešli do školy. Já letěl do Londýna a on měl letět se mnou, jenže poslední, co si pamatuju je, že se se mnou rozloučil přes smsku a už jsem o něm nikdy neuslyšel.

Do teď, jak vidím.

--

"Jak ses mohl dostat až sem prosímtě?" Surově mě vzal za rameno a odvedl do dveří vedle nás.

"Co tady děláš? Myslel jsem, že seš mrtvej." Odstrčil jsem ho a on za sebou zavřel dveře.

"Párkrát jsem málem byl, ale jo, jsem tady brácho. Můžeme začít od znovu."

"Všechno je teď jinak, vpostatě nemám ani čas se tady s tebou vybavovat. Musím najít Sabine, zmizet a-

"-Kdo je Sabine? Další úlovek?" Prohrábl si svoje blonďaté vlasy.

Vlastně jsme si byli dost podobní, na škole si nás pletli. Stejná pleť, vlasy, oči..chování

"Nemluv o ní tak, nebo mrtvej být můžeš." Nahodil jsem naštvanej výraz.

"No heleme se, z tebe je chlap.. nevěřím." Zasmál se.

"Frede..Možná jsme bývali parťáci ale to je minulost. Nemůžeš se tady z ničeho nic objevit a čekat, že se s tebou vrátím do starých kolejí."

Nechtěl jsem mu ani moc vysvětlovat, co se děje.
Možná bych měl, mohl by pomoct ale každá část v mým těle se svírala strachem, že v tu ranu někdo otevře dveře, nebo nás odposlouchává a já nemůžu marnit ani minutu.

"Z ničeho nic? Děláš si prdel? Hledám tě měsíce." Zvážněl.

"O to jsem se snažil i já, víš? Zmizel sis jentak, dokonce jsem myslel, že to tou smskou nemyslíš vážně a třeba ještě za mnou do toho Londýna poletíš. Kvůli tobě, jsem se musel vrátit! Stopoval jsem každou tvoji známku života, jezdil jsem z města do města ale vzdal jsem to, protože stejně, kdyby ti na mně záleželo.. Dáš mi to vědět jinak."

"Kdyby mi na tobě nezáležo, zmizím a ani ti to neoznámím, nebudu tě pak skoro rok hledat a teď tu nebudu stát, debile."

"Tak proč si zmizel?"

"Myslím, že i tys měl důvody. Spíš mi řekni, co děláme v New Yorku a proč za každým slovem co řekneš, kontroluješ ty stupidní dveře."

"Dlouhý povídání."

"Ta věta mi chyběla. Obejmeš mě, idiote? Oba jsme mohli kdykoliv umřít a teď tu stojíme, dýcháme a svůj dech používáme k hádkám místo toho aby jsme byli aspoň na vteřinu rádi, že se vidíme."

Má pravdu, je můj brácha. A je tady.

"Jasně, žes mi chyběl." Řekl jsem do objetí.

"Ty mně taky, kámo. Může to být zas jak bývalo." Odtáhl jsem se.

"Měl bych ti něco říct."

"Seš v hajzlu. Proto jsem tady."

"Víš co se stalo?" Udivil jsem se.

"Tak trochu." Vytáhl z kapsy mobil a zdůraznil na konverzaci v něm.

-Dostav se nebo za to zaplatí ona.

                                   -Z toho ji vynechte.

-Však ti dávám na výběr.

               -Já jsem dostupnej kdykoliv.

-Výborně.

-Ale uvidí se, jestli ta bruneta ještě

někdy uvidí svou rodinu.

"Přísahám, že už toho mám kurva dost!" Vytrh jsem mu mobil z ruky.

"Brácho vklidu. Tohle spolu zvládneme. Nešáhnou na ní, věř mi." Přesvědčoval mě.

"Vklidu? Ty nemáš ani tušení do čeho všeho jsem ji zátahl. Nemáš ponětí, jak dlouho se snažíme přede všema utéct. Dělám to jen kvůli ní ale ona jen kvůli mně je v ohrožení. Tohle musí skončit. Je to můj osud, já si ho vybral. Byla to moje volba! Ne její!"
Křičel jsem, šílel jsem. Zašlo to až moc daleko.
Pro Sabine bych obětoval život, neměl jsem právo tohle dělat kvůli penězům, neměl jsem právo se do ní zamilovat, ani právo jí ublížit.
Vztek ve mně chrlil, veděl jsem, že se nedokážu kontrolovat.

I Fred veděl, že tohle neskončí dobře.

SABINE :

Hned potom co jsme se s Lukem rozdělili, držela jsem se svýho soukromýho plánu. Bohužel jsem to Lukovi říct nemohla, protože by nesouhlasil.
O penězích jsem celou dobu veděla.

Patří mýmu otci.
A mají být pro mě.
Tuhle informaci jsem mu sdělit nemohla a proto jsem hrála, že o ničem nevím. Zároveň jsem toho i využila a začala jsem přemýšlet nad vlastním plánem jak se z tohoto vyvléct.
Nechtěla jsem dostat Luka do potíží takže jsem mu chtěla vymluvit aby ty peníze kradl.
Ale jak ho znám, musela jsem začít vymýšlet novou strategii a trochu mu pomoct.
Vím, že má za mě výčitky ale to všechno co pro mě dělá, neměla bych nikdy způsob jak mu poděkovat.
Viděla jsem jak se Luke snaží, vymýšlí způsoby jak ty peníze dostat, musela jsem se ujistit, že zmizí. Nebyl to sobeckej tah ale právě naopak. Kdybych mu je ale mohla dát jentak - ano, pomohla bych mu. A společně bysme zmizeli.
Ty peníze byly pro mě jen pod podmínkou, že zmizím a už nikdy Luka nebudu kontaktovat. Nemohla jsem se vrátit do New Yorku, nemohla jsem se vrátit do Sydney. Součástí těch peněz byla letenka do Londýna za mým otcem. Myslel si, že si mě může koupit, že můžeme začít od znovu.
Když jsem se zadívala na Luka, nebyl ve mně ani jeden schopnej nerv mu tohle udělat. Protože vím, že mě potřebuje a já potřebuji jeho. On beze mě bude pořád v maléru, to já měla šanci tomu utéct.
Zároveň, jsem tomu taky nemohla na sto procent věrit, a tak jsem se rozhodla, že si vymyslím vlastní způsob.
Pomůžu Lukovi ukrást peníze, postarám se o to aby se nedostal do dalšího problému a až bude po všem, vrátím se k němu.

Aspoň jsem v to věřila.