I CANT BREATHE. || LUKE HEMMINGS [CZ]

Chapter 14

''Ou. Dobrý den. My se známe?''

______________________

''Ty si mě nepamatuješ?'' Řekla postarší paní.

''Ehm ne?'' Prohlídla jsem si ji od shora až dolů a začínala jsem mít další podezření.

''Jak je to možné?'' Vykulila děsivě oči.

''Vypadneme odsud.'' Řekl Luke, zatím co mě chytal za loket.

''Ne, ne, ne. Stůjte.'' Zastavila nás.

''Omlouváme se ale nemáme čas se bavit s cizími lidmi. Nashledanou.'' Pokračoval můj společník s nasraným tónem.

''Já přece nejsem cizí.'' Nechápala. Dokonce víc než my.

Otočili jsme se.

''Chci vám pomoct.''

''Jak o nás víte?'' Přišla jsem k ní.

Bylo jí něco přes padesát. Neškodná bytost. Ale ať jsem se snažila vzpomenout jakkoliv, neznala jsem ji.

''Nic jí neříkej.'' Přišel vzápětí i Luke.

''Neznáš ji. Přijde cizí člověk a tvrdí, že tě zná. Absolutně nevíme odkud se tu vzala. Nic jí hlavně neříkej.'' Šeptal mi do ucha.

Hrozně nenápadně samozřejmě.

''Prosím?'' Podívala se na nás.

''Ale nic.'' Kopla jsem Luka do nohy a usmála se.

''Jsme totálně v prdeli. Nemáme nikoho. Nevíme co dál. A ty se snažíš odehnat i tu poslední naději?'' Vzala jsem si ho bokem.

''Nejde o to. Ty to asi nechápeš. Sabine. Nemůžeme věřit nikomu. Máš falešný jméno, jde po tobě tvůj vlastní táta a ty se zastavíš u nějaké babičky na pomoc ikdyž jí neznáš? Mysli trochu.'' Poučoval mě.

''Přijde mi, že myslím stokrát víc než ty.'' Odpověděla jsem hrubým tónem.

''Proč tvrdíte, že se známe?'' Vrátila jsem se zpátky k paní, navzdory tomu, že na mě Luke házel vražedné pohledy.

''Tohle je nějaký vtip? Vždyť mě navštěvujete každý týden.'' Podala mi její vizitku.

Stálo na ní: ' MUDr. Ellise Vanderwaal - (878) 243 4060

''Vy jste psycholška?'' Zeptala jsem se udiveně.

''Ano. A vy ke mně pravidelně chodíte. Jste v pořádku?''

''O čem to mluvíte? Já vás neznám.''

Vytáhla si s kabelky malý deníček.

''Tady.'' Podala mi deník. ''Victoria Montgomery.''

''Tohle je velké nedorozumění.'' Ozval se Luke. Jak to tak poslouchal.

''Já jsem Sab- Kim-.. Kim Spears.''

''To aby jsme šli.''

Vzdalovali jsme se od paní, která nechápala co se tu děje. Držela otevřený deník v ruce. A ani se nehla.

Chtěla jsem být pryč. Hned. Co nejdál.

Bylo to divný.

''Proč si myslela, že jsem ta Victoria? Kdo to k sakru zase je?''

''Nemám ponětí.''

''Promiň, že jsem ti nevěřila. Sice nemám tušení kdo to byl zač ale máš pravdu. Nemůžeme věřit nikomu. Jenom sami sobě.'' Zastavila jsem se a objala ho.

Přesně tohle mi chybělo.

Cítit se v bezpečí.

Cítit jeho vůni, jako by se nic nestalo.

''Víš, že ať mi uděláš cokoliv, nebudu na tebe naštvanej? Nemůžu. Potřebuju abys byla v bezpečí. Abys byla doma. Zdravá a šťastná. ''

''Já jsem. Trošku jiným způsobem.. ale.. nikdy jsem nebyla šťastnější.''

''Když vymažeš všechno to co se kolem děje. To že tě-''

''bla bla.'' Zasmála jsem se.

''Tebe vinit nemůžu. Díky tobě jsem naživu.'' Přitiskla jsem si ho víc k sobě.

''I já. Protože tě miluju.''

Všechno ve mně najednou explodovalo. Cítila jsem se tak dokonale. Odehrálo se to tak rychle, než jsem mu odpověděla ale v ten moment.. v ten moment.. Jsem se cítila doma.

''Já tebe taky.'' Podívala jsem se mu do očí.

A pak jsme se líbali.

Nevím jak dlouho, tohle nikdo nepočítá. Vím jak moc.

Tak moc, že jsem nechtěla dělat nic jinýho. Nechtěla jsem přestávat.

Chtěla jsem jenom jeho.

Člověk může všechno vypnout jedině tehdy, když najde někoho s kým to může vypnout společně.

Protože.. Se v něm ztrácí.

A teď to tu bylo.

Všechno to, co jsem potřebovala. Celou tu dobu.

LUKE:

Mohlo to trvat věčnost.

Takhle by se všechno vyřešilo.

To co chceme oba dva, by nemuselo přestat.

Zároveň se tím snažíme vyřešit nevyřešitelnej problém.

Utíkáme od reality.

Vede to nikam.

Ale to je jediná cesta, kterou chci právě jít.

.

.

.

.

Začal zvonit telefon. Dobře, čekal jsem, zakončení tohodle úplně jinak ale co už.

Počkat.

Vždyť ani jeden mobil nemáme.

''Taky to slyšíš?''

''Jo.''

''taky si to myslíš?''

''Co?''

''Že nás někdo sleduje.''

________________