The Bird

Matka

"Já vím, že je to těžké, ale musíš to zkusit." Amy zalapala po dechu. "Pane bože. Proč to po mě chceš?! Proč?! Co jsem ti udělala?! Tak co?!" Stála na úpatí skály. Pod ní byl asi 60ti metrový sráz do moře. Vedle zelenooké dívky stála Susan. Měla zlý výraz. Trochu, jako výraz šílence. "No tak. Skoč!" Amy tekly po tvářích slzy. "Ne, ne já nemůžu..."
"Musíš! Když to neuděláš zemře miliony lidí! Dělej!" Amy zavřela oči. Susan vypadala unaveně a trochu šíleně. Jako člověk co už několik dní fungoval 24/7. Amy dala nohu nad sráz. "Dělej! Dělej! Dělej!" V uších stále slyšela ta slova. Zacpala si je a začala řvát. "Tichooo!" V tu chvíli k ní přišla Susan a strčila jí. Amynin řev byl slyšet snad až na druhé straně zeměkoule. Cítila jak jí ledový vítr sviští okolo uší a hlavy. Padala a padala, jako kdyby ten sráz neměl konce.
Rána.
Obrovská rána, když spadla do rozbouřeného moře.
Amy se rychle zvedla. Ztěžka oddechovala. "Bože můj. Fuj!" Zvedla se ze smradlavé postele a šla si vyčistit zuby. Poté se oblékla a učesala a vyšla ze dveří. Svým snem se nějak nezaobírala. Byla na takové sny zvyklá.

Susan se probrala asi v 8 hodin ráno. Cítila pichlavou bolest v hlavě. Utřela si nos. Měla na něm ztuhlou krev. Složila si hlavu do dlaní. Měla pocit, že každou chvíli znovu omdlí. Opřela se o skříň a zvedla se. Vrávoravým krokem došla do koupelny, aby si umyla obličej. "Co to sakra bylo?" Řekla si sama pro sebe. Točila se jí hlava. "No, asi bych měla jít." Pomyslela si a odešla z pokoje.

Bohužel se stalo přesně to, co Susan nechtěla. Slečna Peregrinová zjistila, že Susan děti pustila ven, i když to zakázala. Zavolala si Susan do místnosti, kde se konali rady ymbryn. Byla to obrovská místnost. Uprostřed byl kulatý stůl, který byl obestaven židlemi. Na parapetech byly uvadlé kytky. Susan si stoupla před slečnu Peregrinovou. Mlčela. "Jak si to představuješ?! Řekla jsem, ať něco uděláš a ty to stejně nedodržíš!" Snažila se být v klidu, ale moc jí to nešlo. "Promiňte slečno, už se to nestane." Slečna Peregrinová přišla blíž k černooké dívce. "Ne, už se to v žádném případě nestane."
"Slečno já, chtěla jsem jim dát jenom trochu svobody. Ty děti jsou stejně jako já celý život zavření v domě! Můžou maximálně ven na zahradu a výjimečně, opravdu výjimečně můžou do města. Copak tohle je život?!" Susan na slečnu Peregrinovou skoro křičela. Neměla to v úmyslu, ale nemohla přestat. Slečna Peregrinová od Susan odstoupila a otočila se. "A přesně z tohohle důvodu, ještě nechci aby si byla ymbrynou." Susan se zasmála. "Ale já jsem ymbrynou! Je jedno jestli můžu, nebo nemůžu na ty vaše pitomý rady! Já jsem ymbryna! A dokazuje to to, co dokážu!"
"Ty žádná ymbryna nejsi!" Zařvala slečna Peregrinová. Zavládlo ticho. Na tohle neměla Susan co říct. Odvrátila se od slečny Peregrinové. Ztišila hlas a klidně řekla: "Já vím, že Cheryl a Robert nebyly moji praví rodiče." Slečna Peregrinová se podívala na Susan. Černooká dívka se na ní otočila a podívala se jí do očí. "Vím, že nebyly. Snažila jsi se to přede mnou tajit, ale marně. Stejně to vím." Slečna Peregrinová chtěla lhát, ale nemohla. Susan by lež prokoukla. "Chtěla jsem, aby jsi měla normální milující rodinu. Rodinu, která by tě chránila." Susan začaly téct slzy. "Nemusela jsi mě jim dát. Nemusela. Vážně jsem je milovala. Jenže oni byly až moc normální. Až moc..." Susan se odmlčela. ".... stereotypní." Slečna Peregrinová věděla co má na mysli. "Susan, pochop mě. Co kdyby jsi nebyla podivná. Co bych dělala? Měla jsi být ymbrynou, ale když je dítě ymbrynou je to na něm znát už od narození. Na tobě nebylo." Susan zalapala po dechu. "Nemusela si jim dávat ty falešné vzpomínky. Falešné vzpomínky na porod, na to jak mi vymýšleli jméno. Mohla jsi mě, když už, pohodit před dveře. Ale ty jsi si musela dát tu práci." Susan už skoro brečela. Slečna Peregrinová jí chtěla obejmout. Chtěla jí obejmout poprvé, jako svou dceru, a ne jako dívku kterou zachránila. Ne jako svou chráněnkyni. "Jak dlouho už to víš?" Susan popotáhla. "Dlouho. Dost dlouho na to, abych si to všechno urovnala." Na to neměla slečna Peregrinová co říct. Opřela se o stůl. "Susan já..."
Výbuch.
Obrovský výbuch, který odrazil obě ženy mimo budovu. Susan těžce dopadla na dlážděnou zem. Ucítila, jak se jí z tržné rány na noze lije krev. Podívala se vedle sebe. Ležela tam slečna Peregrinová. V bezvědomí. V tu chvíli přišlo asi pět mužů v černém a chtěli jí zvednout. Susan jim chtěla bránit, ale nemohla se pohnout. "Puste ji! Puste.." Zařvala. Už se skoro koupala v kaluži krve. Slečnu Peregrinovou odnesli. Susan si položila hlavu na zem. Ucítila kouř. Podívala se za sebe a uviděla celý dům rady ymbryn v plamenech. Trosky domu padali na zem. Susan uslyšela křik lidí zevnitř i zvenku domu. "Pane bože. Millarde! Amy! Kdeste kdo!"