The Bird

Noční můry

Amy rychle vstala a zalapala po dechu. "Zase ta noční můra." Pomyslela si a pomalu se zvedla. Často mívala zlé sny, ale poslední dobou se to horšilo. Zdávalo se jí o hořícím domě, ale nedokázala si ten dům zpecifikovat. Došla k oknu. Studené nohy jí mrazily na staré podlaze. Venku sněžilo a byla tam ukrutná zima. Když se Amy dívala ven z okna, vybavila se jí vzpomínka z dětství.

"Amy, pojď mi pomoct." Tenkrát 11ti letá Amy přiběhla k matce. Vzala si nádobí a začala ho utírat. "Co máš dneska v plánu?" Amy pokrčila rameny. "Nevím. Asi budu doma."
"Nepůjdeš ven s Thymarou?" Zelenooká dívka znovu pokrčila rameny. To dělávala často. "Thymara mě naštvala." Matka se podívala na Amy. "Jakto?" Amy se podívala na matku. "Říká o mě věci co nejsou pravda." Matka si klekla a vzala Amy za ramena tak, aby se na ní dcera podívala. "Nemá smysl se bavit s někým kdo tě pomlouvá. Ale každý si zaslouží druhou šanci." Usmála se. Amy jí úsměv oplatila. Tuhle větu si zapamatovala. Potom se matka zvedla, pohladila jí po tváři a vrátila se k práci. V tu chvíli Amy projel celým tělem chlad. Matčiny ruce se zastavili. Voda, která v tu chvíli tekla z kohoutku se taky zastavila. Matčiny oči přestali mrkat. Svět okolo se zastavil. Jenom Amy se mohla pohybovat. Zalapala po dechu. Nechápala co se stalo. Mohla chodit, ale svět okolo ní se nepohyboval. "Co se to stalo? Mami? Mami?!" Přiběhla k matce a začala s ní třást. Ale její tělo se nepohlo. Všechno bylo stále jako kdyby zmrzlo. Amy zavřela oči. "To snad není pravda." Začala se soustředit na jedinou věc, kterou chtěla. Aby se všechno zase dalo do pohybu. Oči držela zavřené tak pevně, až jí boleli oční víčka. "Prosím, prosím, prosím, že je to jen zlý sen?" Projel jí chlad. Najednou uslyšela okolo sebe zvuky. Ten úžasný zvuk vody. Otevřela oči. Všechno se hýbalo. Amy si oddechla. Nedokázala pochopit co se to stalo. Přišla blíž k matce. "Mami?" Otočila se na ní a usmála se. "Ano?" Bylo vidět, že nic z toho nepostřehla. "Ale nic." Řekla Amy a vyběhla nahoru po schodech do svého pokoje.

Tenkrát to bylo poprvé co Amy zakusila svou podivnost. Myslela si, že se jí to jenom zdálo, ale když se to opakovalo došlo jí, že za tím bude něco víc. Teď seděla na parapetu v tmavém studeném pokoji a dívala se ven. Zatřásla se zimou. Spoustu lidí si přálo někdy zastavit čas. A ona to dokázala. V krizových situacích se to víc než hodilo. Ale jinak to mohlo být i nebezpečné. Amy o tom věděla své. Venku zahlédla černého havrana. Usmála se na Susan, která zatřepotala křídly a odletěla do tmavého lesa. Amy se zvedla z parapetu a došla do postele. Lehla si, zavřela oči, a ponořila se do noci plné nočních můr.

Susan letěla lesem za slečnou Peregrinovou. Moc jí nestačila. Na to, že slečna Peregrinová nebyla zrovna mladá, jako pták byla velice hbitá. Letěli směrem k městu. Ve městě panovala noc. Většina světel byly zhaslé. Svítila jenom hospoda. Ostatně jako vždycky. Přistáli za hospodou a proměnili se v lidi. "Mohla by jste mi prosím už konečně říct co tady děláme?" Slečna Peregrinová se usmála. "Mám se tu s někým sejít. Vzala jsem si tě jako pojistku kdyby se něco stalo." Susan pokývala hlavou. "A s kým se tu máte sejít?" Slečna Peregrinová se podívala směrem k hospodě. "Se známým." Susan se podívala tím směrem, kam se dívala slečna Peregrinová. "Kdyby to byl známý asi by jste si mě nebrala sebou." Slečna Peregrinová se podívala zpět na Susan. "Je dobré být vždycky připravená." Na to černooká dívka nic neřekla. Jenom se usmála. "Tak pojď." Řekla slečna Peregrinová a mávla rukou, aby šla za ní. Přebrodili se sněhem až došli na cestu. Susan měla černé kozačky, které nebyly úplně vhodné na brodění sněhem. Pěkně jí mrzly nohy. "Mohly jsme sem doletěl." Pomyslela si. Na cestě se zastavili. "Jak ho poznáme?" Slečna Peregrinová se dívala směrem k moři. "Neboj, poznáme."
"Je podivný?" Slečna Peregrinová hodila na Susan naštvaný pohled. "Můžeš se potom zeptat jeho." Očividně jí Susaniny otázky už otravovali. Susan se moc nedivila. Často byla docela otravná. Stáli tam asi 5 minut. Susan se chtěla zeptat kde je, ale nakonec radši mlčela. Slečna Peregrinová, ale vypadala v klidu. Potom se podívala na moře a nadpřímila se. Susan se tam taky podívala. K pobřeží připlula loď. Vystoupil z ní muž. Mohlo mu být tak 30 let. Měl hnědé vlasy a sluneční brýle. Ano. Sluneční brýle. Susan se pousmála. Byla noc a zima, ale ten muž měl stejně sluneční brýle. Ale to nebyla jediná věc, která byla zvláštní. Měl jenom mikinu. "To mu není zima?" Normální člověk by si ho z té dálky ani nevšiml. Ale Susaniny havraní oči si všímali i těhle maličkostí. Muž vystoupil z lodi a začal stoupat po schodech, které byly postavené na úpatí skály.